Na sklonku léta

Odjel jsem na venkov, když vedro svíralo Moskvu jak olověný kruh. Tetin dům byl klidný, tichý a chladný. I služka tam byla, hezké děvče v obnošeném sarafánu, silné bílé zuby i stehna.
Na sklonku léta za mnou přišla na naše místo, kde staré vrby máchaly své větve v tůni, dojemná jako zatoulaný psík.
„Myslela jsem, že… Milostpán bude i v městě potřebovat služebnou…“
Představil jsem si sebe s ní… a pohřbil ji v té hlubině.

Za nocí se mi zdává, že slyším její srdce, bije pod kořeny vrb, rudé a živé. Mé, černé a prohnilé, leží mrtvé v mojí hrudi.