9. Knihovník

Knihovník se dovlekl domů.
„Krám jeden!“ mrštil jednokolkou do rohu. „Rozmlátil mi střechu knihovny!“
Ze starého ruksaku vytáhl knihu a hodil ji na stůl. Zvedl se oblak perleťově šedých křídel.
„Co to má být?!“
Knihovník plácl dlaněmi o sebe: „Zatracená potvoro!“
Zase minul.
Molů přibývalo. Hromadně opouštěli svoje útočiště a rozhlíželi se, do čeho by se zakousli.
„Literaturu na vás!“
Knihovník zdvihl knihu do výšky a pak ji pustil. Roj prořídl. Mola, kterému kožená bichle přirazila jen kousek křídla, nemilosrdně rozmázl prstem po stole. Další motýlci se rozletěli na všechny strany a pokoušeli se ukrýt v kredenci.
„Jen si poslužte, chcípnete hlady!“
Knihovník otevřel knihu a rychle obracel stránky.
„Kde jen to je?“
Něco ho zašimralo pod nosem. Ohnal se rukou. Mol zatřepetal křidélky a zavřel oči. Smrt nepřicházela. Opatrně nadzdvihl víčka.
Knihovník se ani nehnul. Seděl a tupě zíral do knihy. Na denním světle páv na obrázku ani zdaleka nevypadal tak hrozivě. Měl prožrané nohy a místo oka díru.
„Ó kříd Leny o st. rov,“ hláskoval knihovník.
Vyplázl špičku jazyka a soustředil se.
„Ba jé a pověsit?“
Pod oknem zaburácel smích.
„Čtení nikdy nebyla tvoje silná stránka!“ Artur nakoukl dovnitř. Tvář měl napuchlou a na pravém oku obrovský monokl. „Bůh ví, kdo byli tvoji rodiče, že tě nikdy nedali do školy!“
Knihovník zrudl: „Jdi se vycpat!“
„Rád, ale napřed si spolu promluvíme!“ námořník přeskočil parapet. „Uhni, přečtu ti to!“

Okřídlený ostrov – Báje a pověsti

Nejdelší nocí prolétl obrovský stín. Mihnul se nad vesnicí jako černá kometa s rozcuchaným ohonem ocasních per a zvěstoval zkázu. Obrovský páv mávnul křídly a rozpoutal bouři. Lidé křičeli, utíkali, snažili se ukrýt v domech. Jen statečný Mořský Vlk se nezachvěl, zůstal a čekal, co se bude dít. Ozvalo se zadunění. Na zem dopadla veliká zlatá váza ovinutá šňůrami vzácných perel.

„Kecy,“ přerušil ho knihovník a ukázal ke dveřím. „Spadlo jen pitomé kolo! A ještě k tomu bez řídítek!“
„Byla to špatná noc,“ zabručel Artur. „Z oblohy sletěl řvoucí meteorit.“
„Fakt?“
„Čestný námořnický!“
„Kolik jsi toho vypil?“
Arturovi se zhoupnul žaludek. Sklopil hlavu a pokračoval ve čtení.

Západními ostrovy se začaly šířit fantastické báchorky. Říkalo se, že páv je ověšený všemi poklady světa. Za jasných dnů prý Okřídlený ostrov září do dálky jako maják a kdo by na něj v pravé poledne pohlédl, přijde o zrak, rozum i srdce.
Touha po pokladu byla silnější než strach. Netrvalo dlouho a Mořský Vlk dal do kupy posádku zlodějů, chamtivců a dalších pochybných dobrodruhů. Rozumu měli málo, o oči se nebáli a srdce byli ochotni obětovat. Vypluli k jihu.
O pár týdnů později noční bouře vyvrhla na pobřeží zbytky lodi a tělo. Mořský Vlk byl vyhublý, slabý a zlomený. Oči měl zakalené a, i když ještě žil, jeho srdce bylo mrtvé. Blouznil.
„Střežte se Pavích vod! Vyhýbejte se Okřídlenému ostrovu! Kdo pro zlato sem přijde, zmizí pod přívalem tyrkysového peří a nikdo ho vícekrát nespatří. Jen ten, kdo něco jiného zde hledá, může…“

„Pokračuj!“ knihovník se naklonil nad knihu a vzrušeně si otřel pleš. „Co může?“
„Může políbit zadek mořského ďasa! Je to sežrané!“
Na stránce zela obrovská díra. Zbytek textu chyběl.