40. Kličkování švejkování

„Před válkou sem přišel nějakej Herrmann odněkud od Rožberka. Začal dělat v rakvárně a vykládal lidem, jak jim Češi ubližujou. Pro nás z těch smíšenejch rodin bylo pár bláznů ve Vrchovině, co vykládali blbosti o Němcích, jen pár pomatenejch pubertálních kluků, moc jsme to nebrali vážně, ale tenhle Herrmann přesvědčoval lidi, že to je obecný ohrožení. Nakonec tak mluvil i starosta.
Naši na to nakonec reagovali tak, že strejdové prodali starej barák tatínkovi, aby ten majetek byl rozepsán do český i německý větve.
U Vaňásků to vyřešili tak, že Václava – synovce starýho pána Vojtěcha, kterej měl otce napůl Čecha napůl Němce a matku Němku mnoho pokolení zpátky, tak toho nechali zapsat jako Němce.
Popravdě nevím, nakolik to byla jeho svobodná volba, nakolik dohoda rodiny, nakolik ho do toho jen nastrkal nějakej ten úředník, když se to řešilo. To bych taky nevylučovala, on byl trochu mouchy snězte si mě, jako ten současnej Václav… On měl dobrou práci v Kreutzbachu, jestli se bál, že by to měl se zaměstnáním špatný, když by musel ze Sudet a měl to do práce daleko. Byla to blbost – pokud by o něho ve fabrice stáli, jako že asi stáli, tak by mu to dojíždění přes čáru zařídili, to měl kde kdo a kdyby si našel podnájem někde ve Vrchovině nebo v Bukovině, tak by to měl jen nepatrně dál než odsud.“
Lojzovi se moc nechtělo narušovat plynulý tok vyprávění, nakonec se přesto zeptal: „Promiňte, že vás přerušuju. Kudy tu vlastně ta čára šla?“
„Tady to bylo takový vykousnutý – Češi tu v podstatě měli dost kliku, že to hodně kopírovalo složení obyvatelstva, na to se jinde tolik nehledělo. Většina hor byla německejch a co tam byly český vesnice, tak až na pár zapadlejch samot, museli pryč. Tady byla Bukovina, Vrchovina i Dolánky český a na obyvatelstvo poměrně bohatý, vlastně tvořily takovej jazyk, kterej do toho německýho zabíhal poměrně hluboko. Jak říkám, měli kliku, jinde prej na to Němci moc nehleděli a klidně zabírali i celý český města. Tady jim asi stačilo, že měli Lhotu a odřízli tak hromadu českýho okolí od zásobování.“
„A mluvila jste o Kreutzbachu – to je Křižanov?“
Maruška kývla: „A Weissbach a Rosenberg…“
„Jsou Bílá Voda a Rožberk,“ doplnil Lojza a popohnal vyprávění dopředu: „Vy jste říkala, že vaše rodina šla k tatínkovým příbuzným do Vrchoviny. Jak to bylo u Vaňásků, víte?“
„Ten začátek trochu jo, ale pak jsem šla na práci do Německa, tak to už to mám jen z druhý ruky.“
„Co jste provedla, že vás vypakovali takhle brzy?“
Maruška se trochu usmála: „Taková blbost. Chodila jsem tehdy na gympl v Bukovině. Ve třídě se měnil obraz Beneše za Háchu a já tehdy řekla, ať toho Beneše nevyhazujou a strčej ho jen dospod.“
„Vy jste věčnej optimista, to mám na vás rád,“ usmál se Franta.
Maruška s úsměvem pokrčila rameny a jen pokračovala: „Jestli nás u toho tehdy někdo slyšel, nevim. Pak po docela dlouhý době najednou koukám, že nad katedrou visí zase Beneš. To už jsem věděla, že z toho bude průšvih. Když jsme to chtěli s klukama zase opravit, tak jsme zjistili, že toho Háchu někdo vyhodil.“
„A načapal vás u toho někdo, kdo to celý zinscenoval, že?“ řekl Lojza klidně.
„Němčinář.“ Kývla Maruška, „jestli to bylo jeho dílo, to nevim, ale taky jsem si to myslela, že to nebyla náhoda. No, skončilo to jednoduše, gympl zavřeli a my tři, co nás ,chytli při činu‘, jsme byli vyloučený ze studia na všech školách, takže pak ten odchod na práci do Němec byl logickej.“
„Je to děs, ale vlastně jste měli ještě pořád dost kliku. Za podobný kraviny se v Praze zavíralo,“ poznamenal Franta.
Maruška kývla: „Já měla kliku velkou, skončila jsem v nějaký fabrice na kovový součástky. Skamarádila jsem se tam s rodinou jednoho inženýra, jejich nejstarší syn se učil na maturitu, jednou seděl v okně do dvora a nadával na matiku, tak jsem mu poradila vzoreček, a tak jsme se seznámili, nakonec jsem mu s tou matikou pomáhala pravidelně a oni na mě byli moc hodný celá jejich rodina, mladší děti jsem jim občas hlídala. Ten pan inženýr maloval nějaký součástky do kulometů či co, byl z toho dost nešťastnej, že s tím pak někde zabíjej lidi, ale utěšoval se tím, že snad aspoň nebude muset rukovat. No, nakonec narukoval až těsně před koncem války a v krátké době přišlo psaní, že umřel na frontě. Taky jsem si říkala, že to možná nebyla náhoda, že prostě věděl moc. Paní Braunová zůstala se šesti dětma bez příjmů, ale s barákem, takže když jsem se vrátila a zjistila, že Adlerovi musí do odsunu, tak jsem je dala s paní Braunovou dohromady. Ona jim zajistila pro začátek bydlení a Adlerovic kluci byli šikovný a žádná práce jim nesmrděla, takže dokázali vydělat živobytí i pro Braunovic caparty, ta jejich nejmladší holčička šla teprve do školy. Ale to jsem se zase dostala úplně někam jinam,“ otočila se na Lojzu, „vy jste chtěl vědět, co bylo u Vaňásků.“
Lojza se jen usmál.
„Václav zůstal ve Lhotě a jezdil na práci do Křižanova, docela brzy se ženil. Bohuna byla někde ze statku v kraji, potkali se ve fabrice, byla tam na práci. Starej pán s celou rodinou šel někam ke Chvojkovicím, odkud pocházel jeho otec, ale nějak to časem vyšvejkovali, jak začalo bejt ve vesnici málo lidu na práci, kluci z vesnice totiž rukovali docela ve velkym, tak jim to koncem války nějak povolili, že se sem nastěhovali zpátky, nejspíš to navlíkli nějak tak, že byli u někoho vedený jako čeleď přidělená na práci.“
„Uměli v tom chodit,“ poznamenal Lojza.
Maruška pokrčila rameny: „Tehdy švejkovali všichni. Maminka chodila taky z Vrchoviny pracovat k Adlerovejm, ale to bylo dost možná úplně na černo. A kolik jídla se různě pašovalo přes les. Marný platný, Lhota Vrchovinu z dost velké části živila vždycky.“
„Milada už byla tou dobou vdaná?“ zeptal se Lojza.
„Ona měla svatbu domluvenou snad ještě před válkou, její manžel je přímo z Chvojkovic. Když jsme se vrátili do Lhoty, tak už měla holku asi čtyřletou. To byla tehdy taková malá mudrlantka, tehdy to byl snad jedinej cizí člověk, se kterým se moje maminka byla schopná bavit. A Milada se na to tvářila, jak kdybychom chtěli tomu jejímu dítěti ublížit.“
„Ona teď prý v té zmatenosti začala něco vykládat o partyzánech ve Weissbachu, ona tu byla i koncem války?“
„Tak to vám nepovím, kdy sem přišli Hrubejch.“
„A o těch partyzánech byste něco nevěděla?“
Na Marušce bylo vidět, že se jí moc odpovídat nechce. „Trochu něco vím od Adlerových, trochu něco od manžela, ale jak to všechno tehdy bylo doopravy, to vůbec nevím, kdo by vám to řekl. Možná to ani neví nikdo.“
„Zdroj z českýho i německýho prostředí, to je asi nejlepší, co bych si po tolika letech mohl přát.“
Maruška si chvíli hrála s prázdným hrnkem v ruce a začala vykládat až po krátké odmlce: „S Adlerovejma jsem mluvila, když byli v Rožberku v nějakým shromažďovacím táboře před odsunem. Bylo to jedno odpoledne a to, co říkali o dění tady, byla hrůza na hrůzu. Víte potkala jsem hlavně cestou z Němec zpátky domů lidi, co jeli z koncentráků, bylo to hrozný. Nechápala jsem, jak jim někdo mohl takhle ublížit, ale když jsem mluvila s Adlerovejma před tím odsunem…“ Maruška se odmlčela a Lojza na ni tentokrát nespěchal. „Tohle jsem vůbec nechápala. Tady si ubližovali lidi, co se dobře znali, co vedle sebe v klidu žili kolik století.“