Útržek revoluční (Ohněm a lyzolem)

Milá Rebelko,
původně jsem ti chtěla napsat nějakou nekonfliktní vánoční pohádku o šípkové slizce a princi s křovinořezem, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Nicméně doufám ve tvou shovívavost a v to, že povídka (ve skutečnosti část většího celku) bude dostatečně srozumitelná.
-----------------------------------------------------------------------------
Jmenuješ se Mořic Vocásek a momentálně jsi to, čemu se ve vzdělaných zemích říká sociální případ, zkráceně socka. Tady ale platíš jenom za pobudu, vagabunda, pobertu, otrapu, somráka, či jak jinak ještě toto politováníhodné stádium lidského úpadku nazvat. V době, o níž bude řeč, se ještě zavírá za potulku – za příživnictví teprve bude. Možná. Už sto let je revoluce na spadnutí, ale císařpán, ač tuhý jak předvčerejší veka, se ještě pořád drží (budiž nám ještě dlouho zom… a tak dále).
Unaveně přešlápneš. Už půl hodiny tu čekáš na Zoltána, dobrého kamaráda a bývalého kolegu z HP, výsadního výrobce a dodavatele c. k. vzducholodí s akurátním logem Helmuta Pischingera, jež z výšky září svými zlatými verzálkami…
Měls vzducholodě rád. Neděle jsi pravidelně trávíval Na Výletné, odkud byl překrásný výhled na jejich ladně vydutá těla mohutných rozměrů, zavěšená ve spleti důmyslných popruhů a táhel, z nichž na jednoho padala málem posvátná bázeň. Když tam člověk vydržel dost dlouho, zpravidla až do večerní zácpy, naplnily hlavní vzdušnou cestu visutá varieté, kiosky a výletníci. Dnes je ale všechno šedivé, a namísto prodavaček květin, proplétajících se za zvuku nejnovějších vídeňských valčíků mezi flamendry a vykřičenými balóny, nebe zakrývají žluklé šušně mlh a kalný měsíc bloumá kdesi za horama.
Dneska už nemáš ani na to pivo, to je ale psí život… Na rohu své oblíbené zahrádky se zastavíš, aby sis umotal žváro z těch pár ubohých vajglů, cos našel cestou. Zručně vysypeš tabák do připraveného papírku - zkřehlé prsty se ti přitom klepou zimou a hlady. Je pěkně lezavo. Spadané listí hnije na chodníku a déšť ho pomalu rozmáčí na hnusnou, mazlavou břečku...
Celkovou odpudivost ještě podtrhují vlhké kouty, v nichž se krčí zimomřivý mech a žebráci, vyvolávající svým všudypřítomným pachem lítost stejnou měrou jako hnus.
Ještě na tom nejsi tak zle, dokud máš přátele, libuješ si. …Nebo aspoň jednoho.
Opřený o laťoví plotu labužnicky potahuješ ze svého retka a rejdivé oči sledují okolí. Už zase začalo poprchávat, ale pobuda vždycky ví, kde najít suchý kout. Jinak by se ale nad tebou kámen ustrnul. Přijít v jednom dni o práci i bydlení je prostě pech…
Ze sebelítostivého rozjímání tě o okamžik později vytrhne Zoltánova těžká tlapa na tvých zádech.
Překvapeně odlepíš zadek ze soklu. Zoltán, dobrý kamarád, ti určitě nějakou tu korunu půjčí…
„Kam koukáš?“ poklepe ti přátelsky na rameno a zubí se přitom od ucha k uchu.
„Nikam,“ zamručíš trpitelsky, protože tři čtvrtě hodiny zpoždění je i na tebe trochu moc. „Zoltáne, něco bych od tebe potřeboval...“
„Ale jo,“ přisvědčí, aniž by pořádně poslouchal, co vlastně říkáš, „ale teď sebou hni, fofrem…,“ naléhá.
„Kam mě to vlečeš?“
„Pst! Nedělej kravál,“ udělá tajemný obličej a přidá do kroku. Překvapeně ho následuješ. Vyhýbáš se přitom vyježděným rigolům plným vody. Nic nechápeš, ale jisté je, že množící se duhově mastná kola na kalužích už zase věští nový déšť.
„Neloudej se, jsme tady hrozně na ráně,“ táhne tě za rukáv pryč odsud.
„O co ti jde?“
Za rohem se konečně zastaví a naznačí ti, abys tu na něj počkal.
Sice stále nechápeš proč, ale uvolíš se mu vyhovět, přece jen si není dobré znepřátelit posledního možného člověka, který je ještě ochoten ti půjčit.
Opřeš se tedy o nejbližší zeď a zevluješ, jak nejlépe umíš…
Nedaleko bouchne okenice a za chvíli už vidíš Zoltána, jak na tebe kýve z nějakého okna.
„Tak polez!“
„Proč?“
„Všechno se dozvíš, ale pohni, ať nás tu nezmerčí nějakej fízl.“
„Já vloupačky nedělám,“ oponuješ mu chabě.
„Nejdem sem krást, pitomče. …Tak dělej!“ popohání tě.
Po vzoru svého kamaráda se vsoukáš do úzkého okénka a tiše jako kočka seskočíš na podlahu nějakého skladiště. Vůkol to smrdí lyzolem, ale jinak se tu zdá být útulno, jak jen v bíle vykachlíkované cimře může být.
„Tudy.“
Kývneš mu v odpověď, ale pořád nechápeš, co tu vlastně budete dělat. „Kde to jsme? Dobře by se tu spalo…“
„Na to zapomeň,“ zmaří tvou naději Zoltán, a zmlkne, když o patro níž něco zašramotí. „...Dobrý, ti jsou naši.“
Teď už je vidíš taky: Asi třicet lidí sedících při čadící lampě tam o něčem zuřivě debatuje. Jeden hlas je slyšet silněji než ostatní. Bezesporu ženský hlas. Patří jedné z příslušnic nejstaršího řemesla, které se zpod červeného baretu derou kučery tmavé jako smola. Všechny její rysy říkají „femme fatale“. Od černých očí až po ňadra podepřená korzetem - tohle všechno doslova křičí o pozornost a také se jí jí dostává.
„Sestry a bratři, musíme být jednotní a udeřit na jejich nejslabším místě.“ Dupe přitom podpatkem, aby svým slovům dodala důraz.
„Neschůzujeme snad na těch nejneobvyklejších místech? Školní jídelna, cisterna na lyzol, vzducholoď… A asanační ústav byl přece tvůj nápad,“ zazní trucovitý hlas odněkud ze středu publika.
„Schůzovat nestačí. Musíme jednat!" stojí na svém žena s očima planoucíma pomstou. „Mí uherští bratří hynou ve službách hydry dvě stě let zralé na smrt…“
„Smrt! Smrt! Smrt!“ skandují zadní řady a dupou nohama.
Žena zvedne ruku, aby je utišila. „Naše zbroj je korzet, naše zbraně kapavka a syfilis. Udeříme-li tvrdě, zůstanou v našich stopách ležet mrtví trýznitelé národů,“ zvolá nakonec a hlas se jí zlomí dojetím. Procítěný výstup ocení zvláště zvučný potlesk a tu a tam i heslo:
„Korzety za světový mír!“
„Revolucí za samostatnost Uher!“
„Pivo zadarmo a pro všechny!“
„Promiňte, že jdu pozdě,“ vmísí se do toho Zoltán. „Vedu vám tuhle Mořice. Je to dobrý brach a má velký zájem o naši věc," kření se a postrkuje tě dopředu.
„É... ano,“ potvrdíš, když se všechny tváře otočí k tobě. Očividně čekají nějaký proslov. V duchu proklínáš Zoltána, že tě do toho dostal.
„Ehm ...je to tak. Už dávno jsem se k vám chtěl přidat, ale netroufal jsem si,“ improvizuješ, co to dá, a sám se divíš, jak snadno se ti lže. Všichni ti visí na rtech a čekají, co bude.
„...Smrt tyranům!“ skončíš poněkud upoceně svůj výstup.
Chvilku je ticho, a po pár vteřinách jej prolomí první váhavý potlesk. „Sláva!“ vykřikne červený baret a usmívá se na tebe, až z toho jde strach. Než si ale k tobě protlačí cestu, třesou ti už upřímně pravicí zástupci frakce sabotérů a kurtizány tě uznale poklepávají po ramenou svými vějíři. Pronáší přitom slova díků, takže máš chuť utéct a zavrtat hlavu někam hluboko pod zem. Tohle si někdo ošklivě odnese!
Pokračování?
a) až budete sami, dáš Zoltánovi do zubů
b) dáš mu do zubů hned teď
c) počkáš s tím pět let, až bude napsaný celý gamebook