78. kapitola – Ve dne, v noci chodějí

78. kapitola – Ve dne, v noci chodějí

Chabé osvětlení obvykle rozpoznávání osob znesnadňuje, ale v tomto případě byl opak pravdou.
Byl to ten zloděj, který se s princem vetřel k nim do hradu a podle všeho ho podle zaplavili bludičkami.
„Jestlivá,“ zkusila to Šárka, jenže v dlani držela světlo, takže jí k ničemu nebude hrát divadýlko.
„Mám doprovod,“ upozornil ji. „Nevšimla sis? Takže se nepokoušej o žádné čáry.“
Nemířil na ni šípy ani mečem, ovšem byl to ten druh člověka, který si libuje v kradmostech a kradení, takže měl zaručeně po ruce nějaký ostrý předmět.
A ne, popravdě řečeno si nevšimla, že by ji sledovalo víc lidí. Nevšímala si ničeho kromě princezny. Další chyba. Byla unavená a věci se jí vymykaly z rukou.
„Nápodobně,“ odpověděla.
Tázavě naklonil hlavu.
„I ty máš doprovod,“ lhala, ani nemrkla.
Chvíli hleděli jeden na druhého jako zjara.
„Takže,“ spustili oba současně.
„Prosím, začni,“ nabídl jí na zločinecké poměru dvorně.
„Až po tobě.“
„Dámy mají přednost.“
„Muži vstupují do sklepení jako první.“
„To nedává smysl.“
„V tom se shodneme.“
Zloděj se rozhlédl. „Poslyš, Výsosti. Na tohle nemáme čas.“
„Souhlasím,“ řekla Výsost povýšeně. „Zvlášť princezna ho nemá.“
„Teď asi nemluvíš o sobě.“
„Ne.“ Šárka si uvědomila, že tohle je nejdelší souvislý rozhovor, který v uplynulém týdnu či dvou vedla a při kterém hrála minimální úlohu gestikulace. Aspoň zatím. Dokud zaznamenávala pouze průměrnou úroveň vzteku. S takovou se z toho sklepa nevyhrabou. A ke všemu se ji tu zloděj může rozhodnout zavřít. „Zmizela tady. Někde. Jako by prošla zdí.“
Zůstal ve vchodu. Nejspíš se bál, že ho chce vlákat dovnitř a předhodit pavoukům. Což jí připomnělo… „Myslím, že je tu tajný vchod.“ Zkusila vyložit karty na stůl. Nebo na nejbližší sud.
„Co tu děláš doopravdy?“
„To co jste dělali u nás doma… Tedy nemluvím o tom princově zrychleném odchodu.“
Spustil ruku. Nahmátl dýku? Šárka ho napodobila a nahmátla v kapse zamotaný krajkový čepec. Bludný kořen vyloudil tlumené: „Chň.“
S trochou štěstí by zlodějíčka mohla trefit. Jestlivá je kořen mocnější dýky?
Zloděj si povzdechl. „Linda onemocněla po návratu z Vegladu. Všichni si mysleli, že jsi ji uhranula.“
„Proč bych to dělala?“
„Protože jsi chtěla být v zemi zdejší nejkrásnější?“
„I kdyby, tak země zdejší není moje země. To bych se spíš zaměřila na…“ Teď už zaklela nahlas. „Vy si myslíte, že jsem zaklela Kláru?“
Zloděj pokrčil rameny. „Ve vaší zemi se to stává. Tvoji rodiče krvavě rozdrtili všechny své soky.“
„Všechny dva.“
„Jeden byl zasnoubený s královou sestrou,“ nadhodil zloděj.
Šárka nevěděla, co si s tou informací počít. O strýcích se nikdy nedozvěděla víc než jejich jména a data úmrtí. Případně narozeniny, ale ty už v té době jí ani jim k ničemu nebyly.
„A teď jsi utekla sem. Proč?“ zeptal se, jako by nedokázal uvěřit její hlouposti.
Šárka to viděla stejně. „Protože jsem se doslechla, že se Lindě něco stalo potom, co nás navštívila, a chtěla bych jí pomoct.“
„Pořád platí proč?“
„Protože… si nikdo nezaslouží zůstat sám v magické břečce. A protože jsem pár lidem už pomohla. Mám dvě nadšená doporučení.“
Zloděj pokračoval ve výslechu: „Viděla jsi ji, jak vchází sem?“
„Ano, ale nikdo jiný ji neviděl, a to prošla po hlavním schodišti a kolem síně. Ty jsi ji viděl?“
„Ne, už roky mizí ze zamčené komnaty, ať ji hlídají sebelíp. Jenom…“
„Ano?“
„Ráno má střevíce úplně prošoupané.“
Další odmlka, při které to oběma divoce šrotovalo v hlavě.
„Co se týče kouzel, nemáte tady na hradě nikoho, kdo by jí mohl pomoct…“ řekla Šárka. „Ale já to aspoň zkusím. Jenže nemá moc času.“
Zloděj zatnul ruce v pěst. Pak kývl. „Potřebuješ k tomu něco?“
Šárce se rozbušilo srdce. „Přiveď mi jednorožce.“

Když ji zavřel ve sklepě, brala to téměř jako přátelské gesto. Zaručeně si myslel, že by se odtud dokázala vyčarovat.

Klára dorazila dočista bez dechu. A její jednorožčí kouzlo muselo stále působit, protože zloděj zůstal stát za nimi a nahlížel jim přes ramena.
Úspěšně ukradl Kláru z plesu a dokázal prince a všechny ostatní rozptýlit dostatečně dlouho, aby se nepídili po tajemné tanečnici.
Jakmile hodiny odbily půlnoc, všichni se s Klářiným zmizením smířili, protože tak to na plese prostě chodí.
Magický okamžik, kdy se princezny mění v husopasky a siroty v domácnosti, minul a bylo otázkou, v co se mění stěna sklepení.
„Cítíš ten průvan?“ zeptala se Šárka sestry.
Ta přikývla a prohmatala zeď. Pak před ní roztáhla ruce. Kývla na Šárku.
Šárka přistoupila. „Jo, máš pravdu.“
Když se postavila vedle sestry, zavadila nohama o chladnou strunu. „Jako v tom lese,“ zašeptala.
„V jakém lese?“ zeptal se zloděj a posvítil jim na kameny obrostlé řasami.
„Z mých doporučení,“ odbyla ho Šárka. Sledovala konečky prstů proud vzduchu přicházejícího ze spár. „Cítíš tu vlhkost?“ Otázka mířila na zloděje, protože Kláru ten pach navedl přímo sem. Šárka ukázala na stěny okolo. „Jinde je sucho. Nebo bylo. Šíří se to.“
Zloděj už se odvážil spustit z nich oči a přelétl jimi po sklepení. „A co je to to?“
„Nevím, ale tlačí se to do hradu.“
„Spodní voda?“ nadhodil zloděj tónem člověka, který už moc nedoufá v nejlepší možné vysvětlení, i když ani to nestojí za nic, ale zoufale rád by ho bral.
Všichni tři věděli, že je to zlé. Nastupující bolest hlavy to Šárce jen potvrdila.
Přitáhla se ke zdi, zeď se přitáhla k ní a chvíli se přetahovaly, než Šárka nahmátla kluzký výhonek tenčí než nitka, jakmile však za něj zatáhla, ukázal se být překvapivě pevný.
„Tohle už znám,“ řekla pro sebe. Klára jí položila ruku na rameno.
Možná to vyslovila hlasitěji, než chtěla.
Šárka zkusila výhon navinout. Ta potvora se jí zařezávala do kůže. Kouzlo z Knihy. Ohněm by ho zahnala. Proměnit ho v pevné lano? Otupělá bolest v hlavě se stupňovala.
„Sezname, otevři se,“ nadhodil zloděj.
„Dnes se splní můj sen,“ ucedila Šárka a málem se dala do smíchu, protože najednou ji držel celý stvol podzemních stébel a zeď za ním povolovala jako kupka sena, do které se člověk ponoří.
„Ono nás to chce vpustit dovnitř,“ uvědomila si Šárka. Už byla zanořená do stěny-nestěny po rameno. Klára ji stále držela, zato zloděj se dal do pohybu a vlekl něco podzemím.
„Je mi to líto,“ zamumlala Šárka, které stěna pohlcovala tvář, „buď mě pustíš, nebo půjdeš se mnou.“ Další možnost byla, že zeď Kláře sežere ruku a ona v ní zůstane zaklesnutá, ale tuhle teorii si Šárka nechala pro sebe.
Na druhé straně stanula levou nohou na pevné zemi, přinejmenším tím se mohla uklidňoval. Levou rukou mávala v prázdnu. Musela udělat rozhodný krok, nebo šaškovat napůl uvízlá mezi světy.
„Jdu s váma,“ řekl zloděj.
„Ne, někdo musí říct ostatním, co se stalo.“
„Ale to vám bude houby platný,“ zahučel zloděj. „Pozor, zvedni kopyto, jednorožče.“ Klára se přitiskla k Šárce a zvedla nohu. Zloděj pod ni vrazil bednu. Klára se o ni zapřela chodidlem a kývla na Šárku: Jdeme.
Šárka se nadechla jako před ponořením do vody a vtáhla sestru za sebou.
Rychle vstrčila ruku do díry ve zdi, která už začínala zarůstat, a zamávala na zloděje. Nebo se ho snažila odehnat? „Zapři to tady vším možným, ať se nezacelí!“
V chabém světle jeho lucerny viděla, že má pořezanou ruku. Síť mokvavých čar.
Zloděj už nesl další bednu. Vrazil ji na první, zadíval se na princezny a vyhrkl: „Jmenuju se Sivek!“
Šárku tím nečekaným přiznáním rozhodil natolik, že odpověděla: „Dobře ti tak!“