52. Epilog druhý a poslední

V Roudnici v domově důchodců se konal konzert. Samá česká hudba, Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, Smetanovy klavírní polky, nic, co by potenciálně mohlo být nějak politicky problematické. Na nízkém pódiu se snažila trojice dívek a šlo jim to pěkně. Dědečkové a babičky nešetřili potleskem.
Pár pozorných pozorovatelů by si všimlo, že mezi obecenstvem je přimíseno několik povětšinou nepatrně mladších jedinců, kteří do domova důchodců nepatří.
Hned vepředu vedle Marty, sestry z důchoďáku, seděla starší paní a nadšeně tleskala. V poslední řadě vedle Staníka, který vše s děvčaty nacvičil, seděl vysoký pán a šeptal mu do ucha: „Magda hraje opravdu dobře, myslím, že ty přijímačky na konzervatoř bude mít v pohodě. A máš pravdu, pošli ji radši na klavír, sice se otevírají i varhany, ale to by tam někomu mohlo být trochu podezřelý.“
Vedle seděl trochu nakřivo, trochu podobný a trochu mladší pán: „Hele Oto, nekecej a tleskej, my chceme ještě přídavek.“ A kývl na Marušku s Frantou, kteří seděli hned vedle a vesele přikyvovali.
„Ale holky už nic nacvičenýho nemaj,“ namítl Staník.
Ota nadhodil: „Růža v Praze tvrdila, že s tebou zpívá ještě jednoho Dvořáka…“
Za neutuchajícího potlesku se Staník zvedl a došel na pódium a jako přídavek se ozvalo nádherné O sanctissima.

Do dalšího potlesku šeptal pro změnu Lojza k Frantovi a Marušce: „Řekl bych, že vám tu Růženka moc dlouho nevydrží.“
Franta příkývl: „Už to je dohodnutý. Až půjdu do důchodu, tak půjde Růža na nějakou školu v Praze, práci k tomu tam sežene vždycky. Jsem rád, že chce ještě studovat, má na to hlavu. Jen mám strach, že Marušce tu bude smutno.“
Maruška zavrtěla hlavou: „Já tomu rozumím. Potom co umřela maminka, bych bejvala zvolila to samý, kdyby to tehdy šlo.“

Když vše skončilo, tak se šli k Martě najíst. Vyrazili po skupinách a různými cestami, aby si jich nikdo nevšiml.
S večeří byli spokojení všichni kromě Lojzy.
Bramboráky holt nejsou guláš.
Ale v pátek guláš? Uznejte sami, že to opravdu nejde.