Šedá a modrá

Obloha měla šedou barvu a ta šedá se propadala až k zemi. Dole do ní vrůstaly skály. I potom všem byla Země krásná. Zvlášť patrné to bylo v porovnání s betonovým monstrem za Kateřininými zády. Oficiálně tomu říkali jinak, ale nebylo to nic než mrazák. Místo, kam uloží těla a zastaví jejich čas.

Kateřina řekla nějaká slova, kterými se s Marou rozloučila.

Nahoře, nad vší tou šedou a v modři nekonečné až do černa, je druhé monstrum. Tentokrát z uhlíkových kompozitů. Ti, kteří zůstávají, mu neříkají nijak. Tam odchází duše a okolo nich běží jiný čas.

Za Marou zapadly dveře.