Nahlédnout za oponu

Jako by vesmír poodhrnul oponu, na zlomek okamžiku v těch očích zahlédne záblesk všeho. Svět rozervaný mocenskými ambicemi, obrovské jeviště plné bezvýznamných mravenečků. Neviditelnou ruku, která jedním nepatrným pohybem přetáhne tisíce mravenečků sem a tisíce onam a tolika z nich přitom zpřetrhá nitky. Zářivou modř vody, závratnou výšku horských štítů i tisíce kroků klopýtajících po kamení. Poslední pohlazení po hebké srsti, smrad a špínu přeplněného dobytčího vagonu. Spalující žízeň. Nejistotu, strach a neudolatelnou dětskou zvědavost.

Anežka leknutím ucouvne, zakopne a dá se na úprk.

Nejbezvýznamnější mraveneček Giulio se s nosem na špinavém skle dívá, dokud mu nezmizí na rohu ulice.