Nikdy se neposmívej živým drakům

Bilbo se probral z mrákot s bolestným zaúpěním, když mu kdosi strhl ze zad zbytky přiškvařené košile i s kůží. Ležel na břiše na vlněné houni, slyšel mumlavé dohady trpaslíků, návrhy, námitky. Snažil se nekřičet, ale z očí mu tekly slzy. Nad nezřetelným šumem náhle zazněl Thorinův jasný hlas: “Ne. Přineste mech.”

Následovaly minuty mučivé bolesti, které mu přišly nekonečně dlouhé, a pak… ucítil na popálených zádech něco nádherně chladného. Ožehlé temeno hlavy, obě paty i záda mu čísi laskavé ruce pokrývaly pláty vlhkého blahodárného mechu.

“Děkuji vám, můj lupiči,” zašeptal mu u ucha Thorinův hlas. 

Bilbovi se zachvělo srdce.