A nebudu!

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.