Řetěz mlčení

Našel je. V Anvisu. Stihl to jen tak tak. Už se chystali nalodit. 

„Garimo!“

Ohlédla se, rozvátý závoj černých vlasů jako třpytné látky Darínských hedvábnic, jen hustší, voňavá džungle její domoviny. A na rukou dítě křečovitě tisknuto na prsa v obavě, že by ji její pronásledovatel ještě pořád mohl dostihnout a Rima ji z náručí vyškubnout. A oči, kterých do temnot osazené zlaté kroužky v momentu, kdy na Falxiovi spočinuli, zalili slzy.

„Žiješ.“ 

Zázrakem. Díky šarádě jejich malé přítelkyně.

„A ostatní?“

Též, chvatem vyklízející pole, jakmile měli odehráno. Vyvázlo i celé město sevřeno strachem tak dusivým, že se neodvažovalo ani pronést jméno toho, jež jej způsobil. Všichni až na tu jejich přítelkyni. Tak malá cena. Tak strašná. Ach, Fineilo, Fínko, trnitý plevele… Útěchou mu bylo, že tím dosáhla něčeho, co přesahovalo pouhé vítězství. Dokonalejší a všeobsažnější než to, oč usiloval on, když chtěl zaplatit stejnou mincí.

Vypověděl Garimě, co se stalo po jejím úprku a pak ji držel, když naplno dala průchod pláči. 

„Víc nemusíš utíkat. Je po všem.“

Opřela si čelo o to jeho.

„Ano, po všem.“

Za hřejivou úlevou v jejím hlase slyšel tíhu. Netázal se.

„Ale vrátit se nechci.“

„Ani já.“

Překrásný, hýřivý Darín, titěrně spletitý šperk kolem hrdla mořské zátoky, svět zlatavých, rušných dnů a hutných kočičích nocí, kdy černota byla prolezlá rozmařilostí i zrádnými drápky. Patřil jim, kejklířům božské Phanir. Teď by v něm tonuli. 

A tak se stejně nalodili, již ve třech.

Otcem ve všem kromě krve, po přistání v Eglioně Falxius učil Rima tomu, co znal. A za nějakou dobu i holčičku, která jim přibyla. Hledali spolu zrníčka jantaru, četli a klukova nezkrotnost, ač nejednou únavná, vlastně mu navracela chuť do života. Fineila, na jejímž jménu se s Garimou jednohlasně shodli, měla ráda říkanky a zpěv, ovšem Rim se nenašel mezi umně tepanými slovy na jevišti, nýbrž v zákulisí u mechanických skládaček, vršení kamínků tak, aby do sebe přímo zázračně zapadali, budování stavbiček ze všeho možného, zvedajících se výš a výš, pořád složitějších, až oči přecházeli a zlato v těch Gariminých svítilo. Ne víc, než při pohledu na mladší Fineilu, jen jinak, jako tekuté. 

Eglioňani, se kterými se znali, se uculovali.

„Hustá je krev lidu z Kariniani. Z matčiny strany snědá kůže i nadání. Dcera mistra kameníka, to se nezapře.“

Oni oba dva však věděli, že to, co se u Rima nezapřelo, bylo cosi jiného. Garima před nimi v dobrém rozmaru přitakávala a s hrdostí milujícího potomka vyprávěla o svém otci, po němž chlapci dala jméno. Falxius však znal ji i její herecké umění příliš dobře na to, aby neviděl, že ve skutečnost se najednou ošívá a vyhýbá pohledu naň.

Netázal se dlouho, kvůli sobě stejně jako kvůli ní, ale místo odpoutání, jako by mu před očima přibývali články těžkého řetězu. A tak k večeru, v setmění, které ředil jen měkký svit Anstreina malého, bílého a Ginaina masivního, tmavě šedého měsíce, konečně promluvil.

„Nemusíš to přede mnou zastírat.“

Strnula mu v náručí.

„To nadání má po Espétranovi a ty v tom nalézáš útěchu.“  

Ujal se jej i v naději na přivlastnění, přetvoření, spojení s tím nejvytříbenějším ze sebe. A ač neodmítnut, ta zářná nátura přesto zůstávala svá. 

„Byl potomek Sarkai, že?“ zeptal se a odpovědí si byl již vlastně jist.

Teď již Garima na Falxie pohlédla a on i v šeru viděl, jak zaskočené byly ty krásné tmavé oči.

„Jak?“

„Se stejným zanícením, s jakým na jeho výtvory hledíš, jsi vždy básnila i o lidu zpoza hvězd.“

Se stejným zanícením on poslouchal, sám hledal, opojen hořkosladkým mámením vznešenosti bez příměru, poznačené tragickým zánikem a pronásledováním nepřejícnými. Ztělesňovali nejvíc na světě vše, po čem prahl, čemu se chtěl celou bytostí přiblížit. Až dokud to nenalezl.

Nic z toho jej nepřipravilo na strašlivou krásu a zničující bezbřehost Moci, po které v boji jeden z jejich druhu dokázal sáhnout. Tváří v tvář síle, jež lámala všechen vzdor, pronikala do člověka a vyrvávala z něj, co si zamanula, nedokázal pochopit, že to, o čem snil a to, co jej semlelo, bylo to samé. Měl jej za úplně stejnou nestvůru jako následovníci Ginai. Jedním dechem se tázal, zda by nebylo lepší zatratit taky nevinný plod z jeho těla, i odsuzoval Ginainy smrtonoše za hubení stvoření, která byla přece geniálními tvůrci. Už chápal, proč se na něj tehdy Fínka podívala tak... Trpce. Tohle patřilo mezi jejich výtvory. Tohle prýštilo z jejich duší. 

„Nezazlívám. Rozumíš?“

Ne od toho dne, kdy ležel u nohou katafalku s Fínčinymi vystydlými ostatky a viděl Espétrana zlomeného odcházet. Garima se teď však odtáhla, ruce sevřeny v pěst.

„Co na tom, čím byl? Ublížil ti. A spoustě dalších lidí. Jakmile jsem zjistila, že to on je tím záhadným vetřelcem, co řádí v Darínu, byla jsem na řadě taky.“

„Ano, pamatuji si tvé rozhořčení.“

Zapřela někdejšího milence všemi způsoby, kterými to šlo. A Falxiovi připadlo jej vytěsnit.

„Nevyhaslo. To rozhořčení ve mně pořád je. Ale vedle něj…“

„I vše ostatní.“

Jen zpočátku zastíněno hrůzou z odhalení a ohrožení. A teď, když je více neohrožoval... Pěsti povolili, místo toho si do dlaní schovala obličej.

„Nevím, jak po tom, čeho se dopustil, můžu…“

Vzal ji za zápěstí a ty ruce jemně odtáhl.

„I Fínka mohla. Ušetřila jej a skrz to byl poražen.“

Z pravdy se místo uloupeného pokladu stalo břímě odpovědnosti, které se jejich protivník až do té chvíle vyhýbal. A z Falxiova pokoření a selhání zas příležitost znovu najít sebe sama. Dosud nalézá. Již chápal Fínku, chápal zděšenou nelítostnost služebníků Ginai a chápal i svou touhu, která jej při jeho první srážce s Espétranem zradila a ani poté nebyla s to umlknout.

„Garimo, na tom jevišti u Femoriů jsme tehdy stáli spolu. Slyšela jsi, co jsem zpíval.“

„Však než se zřítit do temnice, lepší je spálit se v plameni,“ zašeptala slabým hlasem jeho verše.

„Mám dlaně popálené svící, soudkyní krutou, nevyhnutnou,“ odpověděl těmi jejími.

Dvě strany jedné mince. Ona, která se chvíli směla kochat krotčejšími z darů lidu zpoza hvězd a pravým obličejem, dokud si neřekla o víc, než chtěl dát, načež ji opustil. On, kterému se ušlo obnažující běsnění obraceno proti těm, jež zkřížili cestu masce démona, pod kterou nikdo neměl nahlédnout. Ona, tolik žádaná, kterou uháněl, když se s ní opět setkal. On, lhostejně překročený, který zas honil jej, pro odvetu, pro vysvobození. Ona, jejíž vzpomínky zůstaly netknuté. On, jehož nitro bylo vybrakované. 

Nadechl se. Může být vlastní stud lékem na cizí? Musí být.

„Chtěl jsem zemřít,“ a vše se v něm rozechvělo skoro jako tehdy před lety, přiznání váznoucí o zuby, střepy skotačící na jazyku. „Protože jsem se místo zápasu nabídl k pohlcení a skončil zavržen.“

A bylo to venku. 

„Nezazlívám. Rozumíš?“

Přikývla. Konejšivé prsty na skráních, polibek vtištěn do koutka rtů. Opět se přivinula. Řetěz se rozbitý rozkutálel pryč. 

A Falxius to smíření najednou přál i tomu, jehož jeho vlastní tajnosti obrali o vše ostatní.