1955, Venezuela.
Zdeformované klouby na nohou bolí až k nesnesení. Rudé otoky, věčně naběhlé žíly, nenávratně pokroucené prsty, nehty zarůstající do masa.
Platí daň. Daň za tanec, jemuž se věnovala téměř celý svůj život. Jako dítě se doma točila jen podle vzoru větví komíhajících se větrem, potom už ale přišla konzervatoř a divadlo a dlouhé tréninky, mučení vlastního těla, bolest, dřina, úrazy.
Teď se jí každý z těch dnů vrací, aby zaryl statisíce ostrých jehlic do rozpálených kloubů, k prasknutí napjatých šlach, přespříliš unavených svalů. Sotva oslavila padesátiny, její tělo je však tělem stařeny. A ona by přece tolik, tolik chtěla žít!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Smutný, ale obdivuju, jak
Aries
Smutný, ale obdivuju, jak dokonale jsi využila téma
Děkuji
Apatyka
Děkuji
Přesně, téma využité skvěle v
Roedeer
Přesně, téma využité skvěle v rovnováze s celým příběhem, žádné absurdity.
Díky, snažím se.
Apatyka
Díky, snažím se.
Úžasné pojetí. A ano, na
Tora
Úžasné pojetí. A ano, na tohle si vždy vzpomenu, když vidím ty baletky nebo gymnastky a tak... jakpak se cítí ve stáří. Asi ne všechny stejně, ale určitě tam nějaké problémy mít budou...
Díky. Vůbec většina
Apatyka
Díky. Vůbec většina vrcholových sportovců /balet je umění, ale z tohohle pohledu i sport, stejně jako tanec/ si tělo dost zhuntuje. Sice sportem ku zdraví, ale když se to moc dlouho moc přehání... :(
Druhá strana slávy. :( Smutně
mila_jj
Druhá strana slávy. :( Smutně pravdivé drabble.
Bohužel. Všechno si vybírá
Apatyka
Bohužel. Všechno si vybírá svou daň :(
Našla jsem až dnes
Kolma Puši
a budu číst celý příběh. Velmi poutavé.
Tak doufám, že nezklame. Díky
Apatyka
Tak doufám, že nezklame. Díky