Dopad rutiny

Sedím ve vaně a po tvářích mi stékají slzy.
Denní život obyčejného dospělého člověka je tak deprimující.
Jsem jako robot: ráno vstát, odejít do práce, kterou nenávidím, po práci nakoupit, uvařit, uklidit, umýt se, splnit manželskou povinnost a jít spát, protože ráno musím naskočit do rutiny.

Neužívám si život.
Nejsem šťastná.
Jak by také robot bez ducha mohl být šťastný?
Jsem fyzicky i psychický svázaná.

Nenávidím svůj život, lidi kolem sebe i celý svět.

Chci být volná!
Jak to jen udělat?

Sykla jsem bolestí.
Pohodlně si lehám, ruku nořím do vody a ta se růžově zabarvuje.

Konečně se svobodně usmívám.