Slzy v dešti

Nahé mužské tělo bičují provazy deště. Svaly napjaté v očekávání posledního záchvěvu fyzična vybarvujují pomrkávající neony do neskutečných odstínů. Roy poprvé pláče a v sevřené dlani svírá bílou holubici. Do hrubých rysů se pozvolna vkrádá něha, lítost a touha předat otisk své existence dál. Pulzující megalopole desítky metrů pod jeho nohama už pro něj nic neznamená. Roy se usmívá. Přichází smíření. Neodbytný tikot stroje v jeho hrudi se chýlí ke konci. S posledním úderem se prázdná schránka jeho těla sesune na popraskaný beton. Holubice vzlétne k nebi. Duše se vrací do temnot Tannhäuserovy brány, tam, kde byla naposledy opravdu šťastná.