Čí je gauč?

Líné sobotní odpoledne. V televizi cosi, já na gauči, v ruce knížka.
Vchází Čikatilo. Nejdřív jen tak okouní a pak hopsne vedle mně.
“Nazdar kotíku,” pozdravím, a hned mu sdělím, že neuhnu. Gauč je prostě můj.
Zdá se s tím být v pohodě.
Natáhne přední packy, zapře se mi o záda a pustí se do tlapkání.
No páni! Tohle Čikatilo nikdy nedělal! Že by šel s věkem do sebe?
“Tohle je fajn, díky,” ocením, protože poděkovat je slušnost.
Čikatilo tlapká dál. Začnu klimbat.
Do zad se mi zasekne osmero kočičích jehel. Ty hajzle! Akupunkturu nebrat!
“Gauč je můj,” zasyčí Čikatilo.