Měli jste dva hrníčky

„Napsalas mu to?“
Mlčím.
Chápe.
Nesouhlasí.
„Pořád je to tvůj táta,“ zkouší to zas a znova.
„A co mu mám jako psát? O dalším syčákovi, co se vyprdnul na vlastní dítě?“
Povzdychla si.
Pokračuju. Nejsem k zastavení.
„Jasně. Tebe vyměnil za svobodu, golf a báječný dovolený. Mě neviděl deset let.“
„Víš, že sem nemůže. A peníze posílá.“
„To je fakt ušlechtilý! Flastr na špatný svědomí!“
„Kdyby nepodepsal to vyvázání ze státního svazku a nezaplatil za diplom, tak teď někde zametáš!“
„Jo, to už jsem slyšela stokrát. K čemu mi teď asi bude ta blahoslavená maturita. Nechci prachy. Já chci tátu.“