Byl to mladý kluk, zelenáč, kterého přidělili k nim do jednotky. Bledý jako stěna, slunci se vyhýbal. No aby ne, říkali si ostatní, hned by se spálil.
Po bitvě. Ti, co přežili a mohli chodit, se ploužili po pláni a hledali, jestli někdo z nehybných ještě žije. Zelenáč smutně přehlédl prostranství. “Všichni jsou mrtví.”
Po návratu musel velitel uznat, že to byla pravda. Ale jak tohle mladý mohl vědět?
Pak ho jednou velitel zahlédl, jak sedí u postele jednoho ze spících vojáků a ústa má přitisknutá k jeho krku.
Ráno ho vytáhl na slunce. Jeho smrtelný řev slyšel ještě dlouho.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit