Stojím před dveřmi a tluču.
Už zase.
Posté?
Víckrát.
Metafyzická brána reality přede mnou se ani nehne. Tisíckrát hozené „proč“ mi deseti tisíckrát vrátí zpět a vysměje se mi do obličeje.
Bolí mě hlava, kterou mlátím do neexistující brány.
Není tu. Je tu.
Poznám vůbec, když mi odpoví?
A co vlastně?
Vrhám se po imaginárních vratech a se slzami v očích letím zpět.
Nezvládám to.
Vzdám to?
Odejdu?
Zlomeně se otáčím a vracím se. Do reality? Možná.
Plížím se pryč.
Pokolikáté? Po sto tisícé?
Přijdu znovu. Po milionté a ještě jednou. Znovu budu stát před bránou a tlouct. A jednou...
Bráškovo přispění.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
^v^ -> budiž kachna
Blanca
To je silné, mnohovrtevnaté a mnohovýznamové. Moc líbí!
Drabblím poprvé, a tak jsem
Esti Vera
Drabblím poprvé, a tak jsem nezažila kachny a jejich imaginárnímu posílání se vyhýbám, ale tady si prostě nemůžu pomoci. Posílám kachnu :)
Líbí. A nakonec nadějné:
Faob
Líbí. A nakonec nadějné: tlučte a bude vám otevřeno... (Ale domýšlím-li, vlastně možný i trochu temnější výklad - jednou, až se brána otevře, se dovíme vše... Bez cesty zpět.)
Pozoruhodné.
Esclarte
Pozoruhodné.