Zelená je dobrá

Hastrman si zkušeně ubalil nového jointa, jehož špičku bez otálení rozžhnul za pomoci narezlého zapalovače zippo, a po očku se zadíval na upíra Viktora, který právě ucucával z kouřícího hrnečku plného krvavého kakaa. Posunkem mu výrazně vonící raketu nabídl. Slušně odmítl.
„Kouříte rád, baseballové pálky?“ prolomil upír ticho žertem.
„Len ak mám chuť,“ odpověděl a potáhl si tak, jak by to žádný smrtelník nedokázal, „a tu mám stále.“
„Chtěl jste se zeptat na příhodu s Donem Česílkem?“
„He-eh-eh-ej,“ zakuckal se zelenáč a z očí mu vyhrklo několik slz.
„Zkusím to co nejstručněji,“ slíbil upír a ještě se předtím jednou napil, „o Česílkovi jsem věděl z doslechu, že jede v obchodu s kouzelným masem a do podniku s dušemi zapojil i lidi, kteří mu je sháněli. Podnikatelé a nepohodlní lidé mizí často. Tady v Čechách většina na dno Orlíku. Česílko si je tam nechával házet v sudech. Šel jsem to tedy prošetřit, a pokusit se s ním uzavřít dohodu. Dohoda padla ve chvíli, kdy mě připoutal k traverze a pustil k vodě.“
„To vás muselo raniť.“
„Spíš tam byla zima, bláto a kilometry kolejnic s desítkami, stovkami těl. Popravdě mě ten pohled vyděsil k smrti.“
„Ako to dopadlo?“
„Chutnal jako kuře.“