4. Město modré a bílé

Bylo už k polednímu, když se cesta přehoupla přes poslední vršek a na pláni před nimi se najednou objevila Savara jako modrobílý klenot.
I nevrlý Otis při tom pohledu na okamžik zjihl. „Tohle se neokouká,“ utrousil vesele, zatímco za ním áchali a óchali ti, co město viděli poprvé. Bílé hradby, které se před nimi tyčily, byly ozdobené působivými modrými mozaikami.
„To jsou smaragdy?“ zeptal se ohromeně malý kluk, kterému Iris prve pomáhala do vozu.
„Myslíš safíry, špunte,“ ušklíbl se kupec, „smaragdy jsou zelené. A ne, to vážně nejsou.“
„Je to smalt,“ poučila chlapce Iris. „To je druh keramiky. Savara je modrým smaltem proslavená. Taky je to barva rodu Krassů, který město spravuje.“
„Ahá,“ protáhl hoch, jehož nadšení pro mozaiky trochu ochladlo.
„Já myslel, že ty jsi v Horní zemi poprvé,“ upřel Otis na dívku podezřívavý pohled. Iris si málem překousla jazyk.
„Já... no, četla jsem o tom,“ pokrčila rameny.
„Dejme tomu,“ zavrčel Otis, ale příliš přesvědčeně nevypadal.

V rozpačitém tichu dojeli až k městské bráně. Pod klenbou je zastavila hlídka v královských uniformách; pokud to mohla Iris posoudit, hlídka poněkud neobvykle početná.
„Co vezete?“
„Hlavně bavlnu a cukrovou třtinu z Tengu,“ odvětil Otis klidně.
„Z Tengu?“ ožil voják, „nějaký alkohol?“
„Ale jo, něco se tam najde,“ pokrčil kupec rameny. Iris potlačila úsměv. Tengský třtinový rum byl proslulý a protřelý kupec si určitě přibalil pár lahví právě pro takové chvíle.
Ze strážnice vyšli dva vojáci v černých kožených zbrojích, zabraní do hovoru.
Něco ve vzduchu se rázem změnilo. Ostatní muži z hlídky, i Otis, všichni jako by se najednou o něco zmenšili. Nastalo ticho.
Oba černí vzhlédli. Jeden z nich vytáhl dýmku a pomalu, obřadně si ji nacpával. Všichni uhranutě sledovali každý jeho pohyb. Muž luskl prsty a dýmka začala hořet.
Chlapec na voze vypískl. Muž v černé zbroji po něm blýskl pohledem a ušklíbl se.
„Co je tohle za...? začala Iris pobouřeně, ale Otis ji bleskurychle přerušil stručným: „Sklapni.“
Černý vyfoukl dým a zasmál se. Zdálo se, že stísněná nálada v tu chvíli povolila.
Voják z hlídky vyskočil z vozu s lahví rumu v ruce. „Jeďte už,“ mávnul na kupce.
Otisovi to nemusel říkat dvakrát. Práskl opratí a koně vyrazili dopředu.

Sotva jim strážnice zmizela z dohledu i doslechu, vrhnul se kupec na Iris jako předčasně probuzený medvěd.
„Ty huso pitomá! Nauč se držet tu svou drzou klapačku zavřenou, když nevíš, co se kolem tebe děje! Mohla jsi nás dostat do průšvihu!“
„Ale co se-?“
„To byli královi Černí,“ vysvětloval Otis. „Jeho osobní jednotka. Dal jim, jak sis jistě všimla, moc používat kouzla. Nejspíš to nejsou žádní sofistikovaní mágové, ale to je jedno. Důležitý je, že podléhají jenom králi, což v praxi znamená, že si dělají, co chtějí.“
„Ale musí přece-“
„Nic nemusí, ty káčo. Víš prd o tom, jak to tady teď funguje. Když se Černí rozhodnou, že bude zábavné, když si vyzvracíš vlastní vnitřnosti na boty, tak tě k tomu donutí, a nikdo jim neřekne ani popel. Nevím jak ty, ale JÁ netoužím po tom, vědět, jak vypadají moje střeva, děkuju pěkně.“
Zrudlý kupec zašermoval dívce prstem před nosem.
„Takže příště, až uvidíš někoho z Černých, dělej to, co dělají všichni živočiši od lumíků nahoru – drž hlavu u země a doufej, že to přečkáš! Jasný?“
Iris na něho dlouho vzdorně hleděla, ale nakonec pokrčila rameny. „No dobře, snad máš pravdu.“
„To si teda kurva piš, že mám.“

---

Proplétali se ulicemi směrem k hlavnímu náměstí. Tam kupec slíbil vyložit cestující, kteří za převoz v jeho voze zaplatili, včetně Iris.
„No, konečně jsme tu,“ oddechl si Otis, když po nějaké době najeli na hlavní třídu a náměstí se před nimi otevřelo, osmiúhelné, vydlážděné nezbytnou modrou mozaikou. Ve středu v ponechaném kruhu volné hlíny stál starý, rozložitý strom.
Iris vyjekla.
„Co je zas?“ zavrčel kupec.
„Ten... ten strom!“ ukázala třesoucí se rukou. „Nemá listy!“
„Proč by měl mít listy? Vždyť je zima!“ prohlásil chlapec, který procpal hlavu mezi kupcem a Iris, aby dobře viděl.
„Ne, holka má pravdu,“ zavrtěl hlavou Otis a poposedl. „Má mít listy, tedy měl by mít. Tohle není obyčejný strom, to je královský strom. Stejný je v každém Horním městě – devět měst, devět stromů.“
„Královské stromy představují královský rod,“ navázala Iris. „Nesou barvy merronejců – vládnoucího rodu. Černý kmen, zlaté listy a na jaře rudé květy. Dokud je královská linie nepřerušená, stromy žijí a připomínají všem městům, že patří do stejné země, pod stejnou korunu. Jaktože-?“
„Nebyl jsem u toho,“ odpověděl Otis na nedovyslovenou otázku, „ale slyšel jsem, že se to stalo vloni v den korunovace. Jakmile Dragošovi položili korunu na hlavu, listí ze stromů zmizelo.“
„Opadalo?“ zeptal chlapec.
„Ne – prostě zmizelo. Prý jako kdyby se stáhlo zpět do větví.“
Kupec vrhl úkosem pohled po Iris. „To o královských stromech, to sis taky přečetla?“ zeptal se kousavě.
Ale dívka mu neodpověděla. Hleděla na mrtvý strom, jako by právě ztratila blízkého přítele.