Za prahem ráje

Dvě tůně se v roztřeseném parnu ovívají pavími vějíři. Ve vodopádu okolo se perou a proplétají vlny, která z nich je klikatější. Pták vyletí zpoza obzoru a oblouky křídel rozvlní hladinu nebe. Úpatí tak dlouhých, tak vysokých hor se srazí v průsmyku pod čupřinou osamělé lípy. Někde vzadu podpírá jeden kopec druhý, až splynou v jablko bez šťopky.
Jsi nebeská krajina, má, má, má ženo!
Růže vzdychne, jak šroub zachytí závit matky.

„Proč jsem na světě?“ hartusí o patnáct let a devět měsíců později syn. „Čí je to vina?“
„Pána Boha,“ díme, „my jsme jen prostředníci.“
„Takže kolektivní,“ má jasno.