Skryté město - kapitola 42

Zatímco v prvních chvílích se mu veškerá bolest slila v jednu obrovskou, nyní uběhlo už pár minut a jeho tělo si vše postupně roztřiďovalo. Tepající a neustávající bolest v hlavě trvala nadále, ale přidala se ta v hrudi.

Koba měl z práce s podobným bolením zkušenosti, sám ho totiž způsoboval svým vězňům. Když ho přizvali, aby vedl pravidelné výslechy, musel si hlídat stav uvězněného, aby ho mučil tím nejlepším způsobem, ale zároveň aby byl schopen vypovídat. Nějaké ti zpřelámané prsty na rukou, na nohou – k tomu nos, pár ran do břicha a do boků. Koba si vždy našel skulinku, která protrhla mlčení.

Jeho poslední pokus o vstání ztroskotal, protože měl hruď v jednom ohni. Rukou si opatrně sáhl na postižené místo, aby prozkoumal, jestli se nejedná o něco horšího. Zkusmo i přitlačil, i když mu to vehnalo slzy do očí. Nakonec sám sebe přesvědčil, že žádné žebro nemá překvapivě zlomené, ale možná si během pádu jedno dvě nalomil. Nebo snad natrhal sval mezi nimi. Rozhodně teď nebude nikde poskakovat a mlátit lidi na počkání. Samotné zvednutí levé ruky mu dělalo problémy.

Aby chvilku dostal myšlenky od bolesti, zkusil se soustředit na plány, jak dostihne Rolla, aby si to spolu vyříkali. Jakmile ho jeho kamarád láskyplně shodil dolů do Závratí, mířil si to na východ – tím směrem mohl časem dojít k druhé zbohatlické čtvrti obchodníků a vysloužilých vojáků. V Přilbicích ale dlouho nezůstane, tam by člověk jeho ražení okamžitě padl do spárů první hlídce. Ne, tamtudy se rozhodně nechystá. Možná vyrazí poté na sever, což by ho dovedlo ven z města. Jenže co by tam dělal? Vedly ho tam snad jeho Bílé masky, které považoval za své nepřátelé? Koba si stále nepotvrdil, že se jedná o Rollovy představy, sám měl mnohokrát pocity, jako kdyby ho někdo pozoroval.

Jenže místo toho, aby si to spolu všechno vyjasnili a dali hlavy dohromady, tak se Rollo zbláznil. Jinak se to snad nedalo nazvat. Koba stále v hlavě slyšel tlumené „Nepomůžeš…“, jenže teď měl pocit, že v průběhu své agonie zaslechl ještě něco dalšího… další téměř neslyšitelná slova, která si jeho přítel mumlal sám pro sebe, zatímco odcházel pryč.

Lovil v paměti a zároveň ignoroval bolest, která mu vystřelovala ke spánku. Nějaký otřes mozku by se z toho mohl vyklubat – ale pořád by z pádu vyšel hodně dobře. Doloval poslední okamžiky, scénu si v hlavě přehrával stále dokola. Rollova tvář, ze které se nedalo až do konce poznat, co hodlá udělat. Strkanec. Pád… „Nepomůžeš…“ Znovu tvář bez emocí. Znovu strkanec a pád. „Nepomůžeš.“

„Snad medvědi…“

Koba zbystřil. Snad medvědi? Co to zatraceně mělo být? Tohle že by mu mělo pomoct najít jeho přítele? Musel slyšet špatně, nedávalo to smysl. Možná by si měl zajít k sobě domů a na chvíli se natáhnout. Nebyl by to špatný nápad.

Vedle něj se objevil krátký stín. Před chvílí si říkal, jak zdejší lidé nejeví žádný zájem o pomoc neznámým. Proto urychleně sáhl pro svůj zrezlý nůž, který našel ve staré kůlně. Jenže nikde nebyl – musel ho ztratit během pádu. Bylo velké štěstí, že se mu nezabodl někam do břicha. Do pr…

„Nepotřebujete pomoct?“ Hlásek byl pisklavý a příjemný.