Spiknutí

“Ještě že tě mám, můj věrný rádce. Bez tebe bych nikdy neodhalil toto hrozivé spiknutí.”
Král shlížel z okna komnaty na nádvoří, kde posluha poctivě drhl zakrvácená prkna popraviště. Na hradbě proti oknu se vyjímalo sedmero čerstvě nabodnutých hlav.
“Přípitek, pane králi?”
“Ale jistě, velmi rád, teď když je dokonáno.”
Král pod dohledem svého rádce vyprázdnil číši. Přešel místnost k psacímu stolu, ale náhle se mu udělalo mdlo. Žaludek se mu zkroutil bolestí a podlomily se mu nohy.
“Proč?” vypravil ze sebe král posledním dechem.
“Ale pane králi,” odpověděl s úsměškem rádce. “Přece jsem vám říkal, abyste nevěřil vůbec nikomu.”