3. kapitola: Porozumění

Za okny lékařského pokoje se sypal sníh a ocelově šedá obloha naznačovala, že ho chrlit nepřestane ještě hodně dlouho. Harry spal s hlavou přitisknutou na hromádce příjmových karet, v jedné ruce propisku, v druhé prázdný kelímek od kávy.
„Pottere, vezou nám autonehodu.“
Okrajovou částí vědomí tu zprávu zachytil, ale jeho mozek nebyl schopen reagovat.
„Pottere, kde vězíte? Sanitka je tu za pět minut!“
„Už jdu,“ zformoval myšlenku do slov, na její realizaci však neměl dostatek sil. Sotva dvouhodinový spánek v předklonu na plastové židli nebyl tím, co by mu do žil vlilo novou energii.
„Pottere!“
To apokalyptické zahřmění proniklo k samému nitru jeho otupělé mysli a cestou mu bolestivě rozvibrovalo ušní bubínky. Harry leknutím vyskočil ze židle, karty pacientů přitom smetl na zem a propiskou si málem vypíchl oko.
„Já – já už přece jdu. Už jsem se chystal –“
„Volal jsem na vás už před pěti minutami.“
„Omlouvám se, doktore Snape, nemohl jsem se probrat.“
Harry si z koutku úst otřel slinu, prsty rychle projel rozcuchané vlasy, srovnal si plášť, visačku i stetoskop a pokusil se nevnímat, jak ho příšerně štípou oči. Kontaktní čočky z nich nevyndal už čtyřiadvacet hodin.
Snape se ani nemračil, ani neusmíval. Prostě jen kývl hlavou, podržel dveře na chodbu a když pak Harrymu během sprintu vypadla z pláště diagnostická svítilna, sebral ji a beze slova mu ji zastrčil zpátky do náprsní kapsy.
„Muž, 23 let, čelní náraz automobilem do výlohy cukrárny, tržná rána nad pravým obočím, palpačně citlivý nadočnicový oblouk, pohmoždění hrudníku, otevřená fraktura pravé holeně, dislokovaná fraktura levého kotníku. Plně při vědomí, tlak 150/90, puls 130.“
„Na trojku,“ nasměroval záchranáře Snape a převzal od nich záznam výjezdu. „Dostal desítku lidokainu s litrem fyziologického roztoku i. v., gram cefazolinu a pětku morfinu. Přehodíme ho. Počítám: raz, dva, tři!“
„Chci toho nejlepšího doktora!“ řval pacient, zatímco ho přemisťovali na vyšetřovací lůžko. V bledém obličeji byl zpocený, tváře mu hořely a celý se chvěl. „Zavolejte ke mně opravdovou kapacitu, slyšíte? Otec všechno zaplatí!“
„U nás jste v těch nejlepších rukou, pane Malfoyi,“ pravil doktor Snape s medovým úsměvem a rozstřihl mu džíny až k rozkroku.
„Co to děláte, proboha?!“ zděsil se Malfoy, jakmile spatřil cáry svých kalhot letět vzduchem. „To je Armani!“
„Jistě. A tohle jsou tak ošklivě zlámané nohy, že byste přes ně určitě nechtěl přetahovat těsné džíny, to vám garantuji.“
Mezitímco Snape kontroloval pacientovy dolní končetiny, Potter mu opatrně sňal krční límec, prohmatal páteř, svlékl mu košili a připojil ho na monitor. Pak se přesunul k vyšetření břicha.
„Krční páteř bez nálezu, žebra vypadají, že budou jen naražená, břišní ozvy dobré, břicho měkké, bez citlivosti. Pro jistotu uděláme snímek hrudníku.“
Snape kývl. Denisa odběhla pro ochranné pláště.
„Na monitoru je křivka supraventrikulární tachykardie,“ zamračil se Potter.
„Ovšem,“ kývl znovu Snape. „Pacient je bledý, potí se, má dilatované zornice, je rozrušený a právě to čelně poslal do výlohy s čokoládou. Připočtěme skutečnost, že je sobota večer, a vychází nám z toho...?“
„Kokain?“ užasl Harry.
„Bravo, pane Pottere. Dejte mu pětku lidokainu a za chvíli je po tachykardii i po rauši... Levý kotník bude potřebovat repozici, pravá fibula roztříštěná, rozsáhlé cévní poškození... Moment.“ Snape ztuhl během prohmatávání pravého bérce. „Noha je bez pulsu. Pane Malfoyi, cítíte tohle?“ Přejel po chodidle tupou stranou nůžek.
„A co mám jako cítit?“
„Dobrá. Marietto, zavolejte ortopedii a cévní. Uděláme rentgen obou dolních končetin.“
Harry vpravil do infúzního katétru lidokain a chopil se rentgenového přístroje. Celou dobu přitom nevěřícně kroutil hlavou.
„Co je s mojí nohou?“ obrátil se na něj Malfoy. „Říkáte, že v ní nemám puls, nebo co?“
„Ano,“ potvrdil Harry neutrálním hlasem. „Přijde se na vás podívat expert z cévní chirurgie a ortoped.“
„Co to znamená? Jak je to vážné? Řekněte mi pravdu!“
„Jistě.“ Harry si odkašlal a mírně od Malfoye odstoupil, snad aby si byl jistý, že od něj jednu neinkasuje. „Úlomky kosti poškodily tepny, vaše noha je momentálně bez zásobování kyslíkem. Pokud se problém během několika následujících hodin nevyřeší, dojde k nevratným změnám na tkáních, noha odumře a budeme ji muset amputovat.“
„Co že budete muset?!“
„Amputovat,“ zopakoval trpělivě. „Ale řešení samozřejmě existuje. Ortopedie vás přijme na sál a cévní chirurg se pokusí obnovit krevní oběh. Ještě nemáme rentgenové snímky, ale obecně je šance na takovou záchranu končetiny vysoká.“
„Chci toho nejlepšího chirurga v zemi, rozumíte?!“
„Volali jste mě?“
Ve dveřích se objevil Black.
Snape ho poctil studeným pohledem.
„Chtěl jsem cévního chirurga, ne pracovníka masokombinátu. Kde je McKinnonová?“
„Má dovolenou.“
„Podmore?“
„Vymknutý zápěstí. Ještě marodí.“
„Longbottom?“
„Operuje.“
„Kdy skončí?“
„To nevím. Ale slyšel jsem, že jde o tříštivou zlomeninu holeně s nehmatným pulsem. Takže dovol, abych ti jako doktor vzdělávající se v oblasti chirurgie prozradil, že pokud tady panáček nebude do čtyř hodin na sále, tak se s tou hnátou může rozloučit.“
„Jak rozloučit?!“ vřiskl Malfoy. „Kdo sakra jste?!“
„Doktor Black, chirurgickej konzultant,“ představil svou maličkost Sirius a pokročil dál do místnosti, aby prozkoumal jeho zranění. „Obě tibiální tepny přerušený, oběh zastavenej. Jestli tu nohu chcete zachránit, musíme okamžitě na sál.“
„To se mě chystáte operovat vy sám?“
„Je úplně jedno, kdo vás bude operovat. Sešít arterii umí kdejaký podržpero. Troufám si tvrdit, že i tady kolega Snape by vám to nějak zalátal. Otázka je, kdo vám bude dávat dohromady kosti.“
„Dobré odpoledne, pánové,“ ohlásila se při průchodu dveřmi starší dáma ve vyžehleném bílém plášti, s prošedivělými vlasy staženými do drdolu a s výrazem připomínajícím jestřába. „Severusi, prý nabízíte roztříštěnou fibulu, co je na tom pravdy?“
„Tak poslyšte, to je moje noha a já ji rozhodně nikomu nenabízím!“ ohradil se Malfoy. „Kdo jste zase vy? Proč se tu slézáte jak švábi na pivo?“
„Jsem doktorka McGonagallová, primářka ortopedie. Když laskavě dovolíte, budu to já, kdo se pokusí z téhle změti měkkých a pevných tkání znovu udělat nohu. A jako bonus vám spravím kotník, ten taky vypadá, že by se moc rád narovnal. Severusi, už jste udělali rentgen?“
„Ano.“
„Dobrá. Ať radiologie pošle snímky rovnou k nám nahoru, bereme si sál číslo 5. Budu ráda, když bude do půl hodiny na stole.“
„To bez problémů stihneme. Připravíme pana Malfoye na zákrok a –“
„Malfoye?“ zarazila se McGonagallová a spěšně nahlédla do pacientovy karty. „Draco Malfoy? Vy jste syn doktora Malfoye?“
„Jo, to jsem. Jestli přijdu o nohu, tak si to s vámi otec vyřídí!“
„Jestli přijdete o nohu, tak vám ji otec přišije, ne?“ poznamenal Black. „Nebo tak složitý výkony estetická medicína nedělá?“
„Vy se mi nelíbíte,“ zatvářil se Malfoy kysele. „Nechci, abyste mě operoval.“
„Nemáte na výběr. Pokud se nechystáte začít baletit na jedný noze.“
„Tak dost,“ ukončil jejich pošťuchování Snape. „Co kdybyste už vyrazili do umývárny, vážení kolegové? Nebo hodláte marnit svůj vzácný čas sledováním depilace nohou? Pottere, převezměte si od Denisy sadu na holení a začněte.“
Black se zašklebil a odvál z vyšetřovny jako vítr.
McGonagallová se ještě na moment zdržela.
„Povedete anestézii, Severusi?“
„Ne, mám tu dnes studenta, doktorko McGonagallová. Pošlu vám Auroru.“
McGonagallová Snapea jemně uchopila za rukáv pláště a poodešla s ním za dveře.
„Myslím, že Lucius by si na sále přál vás.“
„Doktorka Sinistrová je plně kvalifikovaná, schopná a precizní.“
„Samozřejmě, jinak by nebyla vaší zástupkyní. Já jen říkám, že jde o syna našeho největšího sponzora a že ta operace určitě nebude procházka růžovým sadem. Byla bych mnohem klidnější, kdybyste to dělal vy.“
„Pro všechny případy chcete mít u sebe někoho, komu Lucius uvěří, že jste jeho synovi poskytli tu nejlepší péči?“
„I tak se tomu dá rozumět. Takže za půl hodiny na sále, ano? Pottera pošlete domů. Soudě podle toho, jak se opírá o infúzní stojan, bych tipla, že se potřebuje pořádně vyspat.“
„Jistě, doktorko McGonagallová.“