Muzeum, kapitola čtvrtá

Předchozí

„Můžu si přisednout?”
Studenti archeologie sedí v kantýně u stolu pro šest, tří cappuccin a jednoho espressa. Stůl má ještě dvě místa volná, ale Ginette si sedne stranou.
„Ahoj, já jsem Monika. Pracuju tady. Asi vás dostanu na starost.”
„Terka.”
„Míra.”
„Honza.”
„Verča.”
„Co přesně děláte?”
„Krádeže umění a jiných cenností. Černý trh,” odpovím. „Teprve začínám, támhle je moje mentorka. Myslím, že po rachotě půjdeme lovit kešky, nemá tady ani jednu.”
Míra se rozzáří jako sluníčko. „To znám. My tři máme vylovené celé Brno, ale Terka je přespolní.”
„Necháváte ji hledat?”
„Jasně,” odpoví Terka. „Pomsta za to, že jim šéfuju.”
„To musím na Ginette zkusit taky,” kývnu. „Uvažovala jsem, že si pořídím GPSku. Prý ji někdo máte tady u sebe.”
„Nechávám ji v batohu,” chytí se Míra. „Kde to sakra… tady je. Stála asi třináct stovek, ale znovu bych ji nekoupil. Nic pod dva tisíce se nevyplatí.”
Ginette zvedne oči od mobilu, atmosféra lehce zhoustne.
„Ti tvoji kolegové si snad myslí, že jsme to vykradli my sami,” promluví Verča.
Nadechnu se. Všichni koukají na mě. Dokonce i Ginette, která nerozumí česky ani slovo. Tak proto mě šéf poslal sem. Někdo nezvládl vytěžování svědků. „Kdo vám vykládá takové nesmysly? Pamatujete si jeho jméno?”
Verča se ošije. „Ne, to ne. Ale prohrabávat nám mobily a počítače… po tom přece nikomu nic není.”
„Obávám se, že nebudou první.” Nechávám chvilku, aby jim to pořádně došlo. „Nepřišli jste náhodou o data?”
Studenti si vymění vyjevené pohledy.
„Musela bych se podívat…”
„Přišel jsem o celej mobil.” Honza. „Jestli někdo ukradl data, bylo to nejspíš odtamtud, ale nedovedu si vysvětlit, jak je to možné.”
„Nemuselo. Ono může stačit, že se připojíte k veřejné wi-fi. Chceme tuhle možnost prostě vyloučit. Jestli nevěříte našim technikům, udělejte si zálohy.”
Verča se pořád netváří moc nadšeně. Ti tři už vypadají, že nebudou proti.
„Můj tablet snad nepotřebujete, ne? Nemám v něm ani SIM kartu a GPS funguje fakt mizerně.”
Pokrčím rameny. „Nutit vás nemůžeme. Jestli ale někdo má zadní vrátka ke tvému tabletu, může se vám na příštím nalezišti stát totéž.”
„Třeba jsme fakt banda telat a něco jsme prokecli v hospodě,” ozve se Míra.
„To je další verze.”
„Kolik jich máš celkem?” Míra působí jako zlatíčko.
„Ani se neptej. Musíme to zredukovat na tři hlavní, abychom se vůbec pohnuli z místa.”
Terka mi přisune otevřený zápisník. „Ještě jsme si teď vzpomněli na pár lidí, se kterými jsme mluvili.” Střelí očima po Ginette nad mobilem a kávou. „Je neuvěřitelné, jak si všichni houby pamatujeme.”
„To je naprosto normální. Lidská paměť je notoricky nespolehlivá. Potvrdí každej policajt.”
Verča na mě kouká, jako kdyby mi chtěla vylít kolu do obličeje. To to hezky začíná.

Další