Kapitola 4 Smolíček a jeskyňka

"Tak ze mě už je táta," usmívá se Fanouš přihlouple, láhev kořalky na stole před ním už je poloprázdná.
"Pojďte si taky dát, teta! Na mého syna!" Vyslovuje pomalu a pečlivě, oči se mu lesknou.

Kvapilová odmávne nabízenou skleničku a zavdá si přímo z lahve. Počká, až jí šnaps propálí cestičku jícnem, pak si hřbetem ruky pomalu, pečlivě otře ústa.
"Jen jestli neslavíš předčasně, Františku."

Fanouš zmateně zatěká pohledem.

"Dítě se narodilo předčasně, je slaboučké, nedomrlé. Měl bys dojet pro kněze, nebo z něj bude nekřtěňátko."

Anežka přitiskne malého k sobě. Opravdu je maličký, celý pomačkaný a chlupatý jako Ezau. Vypadá jako opička, ale Anežce nad ním usedá srdce.

"Přece snad pro něj můžeme něco udělat, teta," vyhrkne zoufale.

Porodní bába pokrčí rameny. "Něco snad. Ale nedělej si moc nadějí, holka, nebo budeš zklamaná."

☆☆☆

Chlapeček tichounce zakňourá.
"Neboj se, mrňousku, já si tě vypiplám," pohladí Anežka ukazováčkem scvrklou tvářičku.
Nemá z toho dobrý pocit.
Vůbec z toho nemá dobrý pocit.
Připadá si jako vražedkyně. Dítě leží bezbranně v pekáči jako nedělní pečínka. Snadno se tam vejde, to posvícenská husa zabere víc místa.

Anežka vzdychne a odhodlaně strčí pekáč s miminem do vyhřáté trouby.