5. kapitola - Bernardův Harrods

Bernard stál před zrcadlem a ohromeně hleděl na Humpreyho tělo. Nebylo zcela nahé, to, co bylo skryto, ho však v tuto chvíli zajímalo nejméně; penis už musel vyjmout dvakrát z čistě fyziologických důvodů. Na to, aby si stihl prohlédnout i něco jiného, byl ale dnešní den příliš hektický.
Teď, v měkkém světle převlékací kabiny v Harrods, před ním stálo Humphreyho tělo ohraničené zlaceným rámem. Skutečné, nádherně jiné, než si ho kdy představoval, když dovolil svým myšlenkám zabloudit tak daleko.
Fascinovaně sledoval svaly na štíhlých pažích, hrudník s porostem mnohem tmavším, než napovídaly Humphreyho prokvetlé vlasy. Tenkou čáru ochlupení táhnoucí se přes ploché břicho až ke slabinám. Ostýchavě se dotkl pevných stehen (Jezdectví? ), pak očima utkvěl na staré bledé jizvě, která přetínala celé pravé koleno. Na bolest téměř zapomněl.
Vrátil se k obličeji, k užaslým očím, zrůžovělým tvářím, pootevřeným rtům. Prudce potřásl hlavou. Musí se vzpamatovat, sakra. Musí se začít oblékat.
Na plyšovém taburetu před ním ležela zbrusu nová košile Eton. („Košile koupíme nové, Bernarde, v té mé byste po dnešním ránu opravdu nechtěl strávit celý den.“) Na pozlaceném věšáku vedle zrcadla visel šedý oblek na míru, který ze sebe Humphrey před chvíli svlékl ve vedlejší kabině a který mu spolu s přeleštěnými oxfordkami přinesl úslužný asistent. Zapínal knoflíček za knoflíčkem, zvykal si na jinou texturu i delší prsty, pak vklouzl do šedých kalhot. Hedvábná vesta. Když vsouval ruce do průramků, ucítil z ní povědomou vůni. Toaletní vodu tajemníka vlády vnímal jen ten, koho si k sobě pustil opravdu blízko, na podání ruky, na dotek. Bernarda ji znal důvěrně. Omamovala ho.

Bernard věděl. Věděl, že sir Humprey ví. Věděl, že sir Humprey ví, že on ví. Už přes deset let se na ně nevztahoval trestní zákoník, ale Whitehall se proto nestal o nic bezpečnější půdou. Muži, kteří milovali muže, mohli stále rozpoznávat spojence jen z náznaků a okolností. Pohledy. Vázanky, odznaky. Hovory o opeře a kriketu s podtónem nevtíravé otázky. Staromládenectví.
Preference sira Humpreyho četl Bernard jednoznačně. Co nedovedl rozklíčovat, byl Humphreyho vztah k němu. Od počátku jeho kariéry ho vyznamenával drobnými projevy přízně. Otcovskými radami, přátelskými pokáráními, sklenicemi brandy po páté. Posledních několik měsíců však laskavostí přibylo. Nedaly se vykládat jako nic zvláštního, přesahovaly běžnou kolegialitu právě o ten neznatelný krůček, který mu zrychloval tep a rušil spánek. Zamilovat se do sira Humpreyho bylo snadné jako nadechnout se. Zamilovat se do sira Humpreyho by byla katastrofa.

Bernardovy úvahy přerušilo zaťukání. Než stačil odpovědět, vešel do kabiny Humphrey, na sobě Bernardův oblek od Huntsmana. Pohyboval se v něm jako v druhé kůži. Bernard si byl jist, že v něm nikdy nevyzařoval tak přirozenou eleganci.
Pohledem zhodnotil Bernardův vzhled, krátce přikývl a zavřel za sebou dveře. „Sako si ještě neberte, Bernarde,“ řekl. „A svlékněte si kalhoty.“
Bernardovi se na okamžik zastavilo srdce. Všechny myšlenky posledních minut se mu znovu nahrnuly do hlavy. „Prosím?“ zaskřehotal.
Zdálo se mu to, nebo se Humphreymu na okamžik zajiskřilo v očích? Odpověděl však zcela klidně: „Myslím, že by bylo rozumné to koleno zpevnit, a přes kalhoty to půjde těžko.“
Až teď si Bernard povšiml balíčku se stahovacím obinadlem, který Humphrey držel v ruce. Zřejmě se stihl nejen převléci s dokonalou precizností, ale také zajít do lékárny v přízemí. Bernardova vděčnost se mísila s rozpaky. „Snad bych mohl sám…“
„Už jste to někdy dělal, Bernarde?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak přestaňte hloupnout. Pod vašimi kalhotami není nic, co bych nevídal každý den.“
Bernard mu musel dát rozumem za pravdu, přesto se nedokázal ubránit trapnému pocitu, když ho, teď už bez kalhot, Humphrey pohybem nasměroval k taburetu. Jakmile usedl, Humphrey si před něj bez váhání klekl a začal mu obvazovat pravé koleno. Prsty, které ještě včera patřily Bernardovi, se pohybovaly s neobvyklou rychlostí a precizností. Sledoval jejich práci jako hypnotizovaný, každý letmý dotek mu rozechvíval nervy až do páteře. Rozhodl se nepřemýšlet, prostě se tou chvíli jen prodýchat, dokud… dokud nebude konec. Na přemýšlení bude vždycky dost času potom.
Vlastně ani nemohl říct, zda to trvalo bolestně dlouho nebo bolestně krátce, než Humphrey zvedl hlavu k jeho obličeji, tváře trochu zrůžovělé. „Postavte se.“
Poslechl a okamžitě pocítil rozdíl. Zpevněné koleno téměř necítil.
„To je zázrak, sire Humphrey. Děkuji vám.“
Humphrey z nějakého důvodu zůstal klečet. Na zrůžovělé tváři se rozlil vítězoslavný úsměv. Byl tak jeho, tak humphreyovský, že Bernarda bodlo u srdce a z náhlého popudu mu podal ruku. Humphrey se jí chopil a Bernard ho jediným trhnutím postavil na nohy. Měl v paži o poznání větší sílu, než předpokládal. Humphrey se zastavil přímo před ním. Bernarda ovanula vůně Opia a na okamžik se propadl do modrých očí. Pak prudce ustoupil.
„Takže můžeme vyrazit?“
„Jistě, Bernarde,“ opáčil Humphrey, úsměv stále na rtech. „Jakmile si obečete kalhoty.“