10. kapitola – Symbolický mazlíček

10. kapitola
Symbolický mazlíček

„Přišel čas vyvěsit černé sukno,“ usoudila Šárka. „Celé království se zahalí do smutku. Protože královnina jediná a nejmilovanější dcera odjela na návštěvu prarodičů. A jednoho nehrozivého strýce.“ Měla při těch úvahách sklony připlácnou si tragicky ruku na oči. Nebo loket na čelo? Nebyla si jistá, jakými dvorskými pravidly se řídí rodinné výlety.
Klářiny kamarádky se tvářily náležitě truchlivě. Chůva je sice napomínala, že mají sedět rovně a být neustále v pozoru jako dobře vychované mladé dámy, ale chvíli po každé připomínce už se všechny holčičky začínaly hrbit, pokládat lokty na stůl a brady do dlaní. Šárce při pohledu na ně naskakovaly představy rozpouštějících se sněhuláků.
Trudnomyslnost začínala doléhat i na chůvu, která čím dál častěji obracela zrak k obzoru, ačkoli by Šárka mohla namítnout, že královna s Klárou odjely jiným směrem a nejspíš se odtud i vrátí. Potom chůva obvykle vzdychla, obrátila se k hloučku dívenek napůl zhroucených nudou a příležitostně se stalo, že zapomněla na výtky ohledně jejich znepokojivě shrbených zad.
„Mohly bychom se jít podívat na koťata,“ navrhla Šárka v zoufalé snaze udržet všechny vzhůru. Sebe nevyjímaje.
Dívenky se na sebe odevzdaně podívaly a začaly váhavě vstávat od rozkreslených zátiší a jednorožců. Šárka kreslila nejnovější přírůstek do královské domácnosti. Mělo to tu výhodu, že na to stačilo jen pár barev, s černou v první linii.
„Potom můžeme jít nasbírat nějaké červy,“ pokračovala povzbudivě. „A dešťovky.“ Anna jí poradila, aby se víc zapojovala. Člověk tím prý měl získat přátele a zajímavé zážitky. Šárka její teorii zprvu příliš nevěřila, ale když tuhle vlídně pozdravila Janka, málem vyskočil z kůže, cosi podivně zaskřehotal a pak ustrnul na místě. Ohledně přátelství měla Šárka silné pochyby, zato zážitek to byl zajímavý. Cítila se jako had, který hypnotizuje myš. Když tu příhodu líčila mistříčkovi, namítl, že hadi nikoho nehypnotizují. Že jejich upřený pohled způsobuje to, že nemají víčka.
„Já už mám červů po krk,“ fňukala Karolína.
„Pravda, mladé dámy by se neměly rýpat v hlíně a tahat z ní všemožné pišišvory,“ podpořila ji chůva.
„Něčím Oldřicha krmit musíme,“ připomněla jim Šárka, ale měla takové tušení, že tuhle výměnu prohraje. Kdyby to navrhla Klára, už by z nejlepšího košíčku vytřepaly pentle, brože a prokleté prsteny, nebo co tam ukrývaly, naběhly by k záhonům a vrhly se do soutěže o nejtlustší ponravu. Zato když se s tím nápadem vytasí ona, připomenou jí, že v kuchyni jí nakrájí maso a ona si pro něj může kdykoli dojít.
A tak Šárka trochu trpce vytáhla nejpádnější trumf. „Kláru by mrzelo, kdyby Oldřich strádal hlady. Nebo dokonce umřel,“ dodala temným tónem, který poslední dobou procvičovala. Dobrá, možná jím Janka z Vozkova neměla zdravit. Ale úmysl to byl veskrze vlídný. Prostě jí to ujelo.
Oldřich byl malý krkavec. Klára ho před třemi dny našla v zahradě u věže a přinesla v hrsti jako roztřeseného oukropečka. Mistr jim okamžitě udělal přednášku o čeledi krkavcovitých a navzdory námitkám princezen trval na tom, že patří mezi pěvce. A táta jim dovolil, aby ho zkusily vypiplat.
Oldřich jejich péči zatím přežíval. Připomínal osrstěný uhlík schopný rozevřít zobák tak široce, že by Šárku nepřekvapilo, kdyby jím dokázal protáhnout zbytek těla. Zevnitř.
„Budeme ho krmit,“ prohlásila Klára, když ho tehdy uložila na kus staré látky, a ostatní holčičky, které kolem krkavčete utvořili zeď obličejů, s ní nadšeně vyběhly špinit si ruce a šaty, jen aby našly co nejvíc červů.
„Mistr říkal, že by mohl jíst i zrní,“ ozvala se za nimi Šárka marně. Holčičky tentokrát uspořádaly soutěž ve sběru svíjejících se potvor. Počínaly si přitom se stejným zápalem jako při pokusech o tanec. Díky tomu, že svými konvičkami při předchozím záchvatu zahradničení podmáčely několik záhonů, měly k žouželi v těch místech snadný přístup. Podle Šárčina mínění si zdejší housenky nejspíš začaly pěstovat žábry.
Teď se Karolína, Tereza a ostatní zasekly u koťat. Šárka, která usoudila, že koťata mají jídlo zajištěné, zato krkavče ne, se pomalu vydala skrz jedno nádvoří za druhým. „Ne vážně, to černé sukno by se sem hodilo,“ říkala si. Všichni vypadaly trochu schlíple. Když už si někdo začal hvízdat, byla to pomalá táhlá melóóódiééé, v níž smutně tloukl slavík – Šárka se nikdy nedozvěděla koho –, rostly tam zelení hájové, ale ne v dobrém, a po lásce nebylo stopy na horách ani na dolinách.
Nejradši by na širé okolí zakřičela: „Vždyť odjeli včera! Co budete dělat celé ty tři týdny?“ Musela však uznat, že je teď v hradě aspoň klid. To si přece přála, ne?
„Třeba je to tím, že je dnes pondělí,“ přemítala, zatímco ji v dlaních šimrala první oběť – zelená housenka.
Když se Klářiny kamarádky neobjevily, usoudila, že se i s chůvou zasekly u koťat a plynule přešly ke štěňatům a že nejspíš zůstanou jenom Klářinými kamarádkami. Protože co s lidmi, kteří s vámi nejdou ani na červy? „A ten krkavec by měl být můj,“ mumlala si a vzápětí zadoufala, že si na ni na rozdíl od holčiček za několik týdnů zvykne a bude jí oddaný. Až vyroste a naučí se létat, bude jí nosit živou a mrtvou vodu anebo jemně perlivou polomrtvou. A blýskavé předměty a zvěsti ze světa. Nebo to mají na starost havrani?
Ať je to, jak chce, je to správně temný společník pro správně temnou princeznu.
Při těch úvahách musela roztáhnout prsty, protože když si připomněla, proč tu je, ruka ji už nešimrala. Housenka uprchla a zmizela v zeleni.
Šárka zlostně nakopla kraj záhonu a pak si rychle rozhlédla. V jejím případě by to zahradníci nepovažovali za projev roztomilosti.
Místo zahradníků ale uviděla Annu, jak si to k ní míří kvapným krokem.
„Myslela jsem, že jsi s ostatními,“ spustila na Šárku zadýchaně, když došla až k ní. „Nemůžeš se takhle vytrácet, princezno.“
„Já se vždycky najdu,“ namítla Šárka.
„Člověka to dost znervózňuje,“ řekla Anna a dala si ruce v bok. To obvykle znamenalo, že je připravená se dohadovat dlouho a rázně.
„Byla jsem nasbírat jídlo pro Oldřicha,“ vysvětlila.
„To je to vaše pískle?“
„Spíš křikloun,“ dodala Šárka. Pak ji něco napadlo: „Jak se jmenuje ta bytost v lese, která ječí?“
Anna se na ni nechápavě podívala. „To je nějaká otázka z přírodopisu?“
„Ne, ten chlapík porostlý mechem. Myslím, že má srst. Přepadává lidi.“
„Myslíš hejkal?“ zeptala se nejistě Anna. „Jak jsi teď na něj přišla?“
„Přes Oldřichovy skřeky.“
Anna se k ní sklonila a položila jí ruku na čelo. Pak jí přitiskla dlaně na tváře a Šárka měla dojem, že teď má místo rtů zobák jako Oldřich. „Princezno, někdy se bojím, že… tu tak úplně nejsi s námi prostými smrtelníky.“
Šárka by na ni zacvakala zobákem. Jenže se musela spokojit se směšným zamlaskáním. „Jiftě, pvotože fte vaději s Kváou.“
Anna ruce s povzdechem odtáhla. „A víš, že se pleteš? Mám vám ráda obě.“ S ještě hlubším povzdechem si utřela prsty do sukně. Vrátila ruce k bokům. Chystala se dodat něco pádného. „A tvoji rodiče taky. Netvař se tak. Král tě chce odpoledne vzít na projížďku. Tohle jsem ti přišla říct. Takže… co se budeš?“
„Těšit?“
„Soustředit. A co se nenecháš?“
„To je chyták? Vyhodit ze sedla.“
„Ano,“ odpověděla Anna. „A taky se nenecháš rozptylovat.“
Šárka kývla, ale Anně se to mluvilo. Ona nejspíš neslyšela, čas od času a bez varování, jak někde poblíž šelestí proutí. Jak roste a rozpíná se.
Dokud s tichým pink! nepraskne.