28. kapitola: Vstávání

Ráno je zastihlo v nahém objetí, na gauči, kde se mezi polštáři ještě sem tam povalovaly obaly od fast foodu a čokoládových tyčinek. Na stolku stály dvě láhve, v nichž bývalo šampaňské.
„Ránko,“ zamumlal do peřiny, když na břiše ucítil chladné, štíhlé prsty a na tváři ho zašimraly vlasy. „Jak ses vyspala?“
„Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem nocovala v příšernějším kutlochu.“
Sirius se zasmál, vstal a aniž by se obtěžoval s oblékáním, došel do kuchyně pro dvě sklenice vody a aspirin.
Narcissa se mezitím vymotala z přikrývky a hodila na sebe halenku.
„A to počítám zahradní domek sestřenky Medy a tu strašlivou maringotku strýce Alfarda.“
„Na strýčka Alfieho mi nesahej. Odkázal mi slušnej balík.“
„On měl na kontě něco, co nebyly dluhy a nesplacené úroky?“
„Tvářil se jako žebrák, ale na účtu měl skoro dva miliony liber.“
„Žasnu. Ani bych nespočítala, kolikrát přišel za otcem somrovat.“
„Jo, to budou zřejmě ty dva miliony.“
Narcissa s povděkem přijala aspirinový nápoj, žíznivě se napila a na chvíli zavládlo ticho. Sirius rychle zkontroloval telefon a posadil se vedle ní.
„Co teď? Návrat k manželovi, historka o mejdanu u kamarádky a zase za deset let?“
„A jak by sis to představoval ty? Měla bych Luciusovi přiznat, že jsem se vyspala se svým bratrancem? Měla bych mu říct, že to bylo perfektní a hodlám v tom pokračovat? Nebo bys dal přednost lžím a hře na schovávanou? Občas rychlovka v autě, občas romantika mezi krabicemi od pizzy?“
„Nechci, aby se o tom dozvěděl. Ne kvůli sobě, já se ho nebojím.“
„Ani já už z něj nemám strach. Doby, kdy mě držel jako rukojmí, aby mohl Draco vyrůstat v kulisách idylické rodiny, dávno minuly. Teď má Draco svůj vlastní život a Luciuse prakticky nezajímá, co dělám já. Potřebuje mě jen jako ozdobu na večírky a dostihová klání.“
„To znamená, že milence bys uvítala. Takže si to zopakujeme?“
Narcissa se na něj dlouze zadívala. Diamant zasazený do laciného kroužku z chirurgické oceli, tak působila na jeho rozloženém, zváleném gauči uprostřed neudržovaného, zaházeného obýváku.
„Tobě vážně nevadí, že jsme jedna rodina?“
„Nejsme pokrevně spřízněný. Tebe Blackovi přece adoptovali, když ti byly tři.“
„To sice ano, ale na nás dva je pohlíženo jako na příbuzné.“
„Uznávám, že je to kapánek úchylný. Na druhou stranu, nebylo by to poprvý. A to moje babka byla skutečně dědova sestřenice. Tenkrát se to považovalo dokonce za žádoucí – chránit vzácný genetický informace před cizákama. Blackovi byli odjakživa banda úchylů.“
Rozesmála se. Drobná prsa pod tenkou látkou halenky neposlušně poskakovala. Do bledých tváří se jí nahrnula krev a dodala jim přirozenou barvu.
„Zítra večer jsem volná. Lucius bude v pokerovém klubu.“

Když dorazila domů, Viktor už spal. A poněvadž zřejmě usnul u rugbyového zápasu a zůstal ležet na pohovce, Hermiona potichoučku vklouzla do ložnice a zalezla do postele.
Ráno ji probudilo škrábání na dveře. Viktorův kocour se dožadoval pravidelné porce žrádla. Dělával to tak pokaždé v pět hodin, takže nikdy nepotřebovala budík, přestože si ho nařizovala.
„Neslyšel jsem tě přijít,“ řekl Viktor a vypadal překvapeně, že ji vidí doma.
„Snažila jsem se tě nevzbudit,“ usmála se, jeho pohledu se vyhnula a sáhla do lednice pro masovou konzervu.
„Bavila ses dobře?“
„Jo. A co ty? Kdo vyhrál?“
„Nevím. V polovině jsem usnul. Myslel jsem, že přespíš u Denisy. Měla bys to blíž do nemocnice.“
V ten okamžik se Hermiona rozhodla. Věděla, že riskuje, že se Viktor naštve, stejně tak si byla vědoma křehkosti vztahu, který trval teprve necelý měsíc, ale už si nedokázala dál vymýšlet. Ta neupřímnost ji zevnitř leptala jako kyselina. A vždyť vlastně o nic nejde. Byla s kolegou na večeři. Dala si dvě sangrie a odjela taxíkem domů. Nebylo v tom nic sexuálního. Bylo to ryze přátelské posezení v restauraci, kde dělají vynikající tapas. Nic víc.
„Já jsem na tom večírku nakonec nebyla,“ přiznala a donutila se mu podívat do očí. „Už jsem se chystala odejít, když mě potkal Severus a pozval mě na skleničku. Byli jsme v Portobellu. Dali jsme si večeři a víno.“
Viktor před ní celou dobu klidně stál. Jeho obličej postrádal jakoukoliv mimiku. Potom broukl na znamení, že rozuměl tomu, co řekla, a začal se oblékat do práce.
Hermiona ho nervózně pozorovala a čekala, jestli bude něco následovat. Nenásledovalo vůbec nic. Když byl Viktor ustrojený, odešel do koupelny a zavřel za sebou dveře.
„Ty mi na to nic nepovíš?“ zeptala se udiveně, jakmile se znovu objevil.
Nalil si pomerančový džus a zakousl se do suchého toastu.
„Měl bych na to něco povědět?“
„Já nevím. Nenaštvala jsem tě?“
„Ne.“
„Nejsi zklamaný, že jsem ti to neřekla hned?“
„Ne.“
„Nežárlíš?“
„Ne.“
„Takže je všechno v pořádku?“
Viktor se mračil jako nebe před zuřivou bouří, s čímž příliš nekorespondoval jeho klidný, monotónní hlas.
„Jestli je všechno v pořádku u tebe... Chceš odvézt do práce?“
„Jo. Jo, to budeš moc hodný.“

Když vstal a vešel do koupelny, zjistil, že Lily už je taky vzhůru. Zjistil to tak, že ji spatřil vylézat ze sprchového koutu. Zase se nezamkla.
Ačkoli si jeho přítomnosti všimla, se zabalováním do ručníku nikterak nepospíchala.
„Dobré ráno,“ usmála se, stoupla si k umyvadlu a nanesla pastu na kartáček. „Flámoval jsi?“
„Dobré ráno,“ opětoval její úsměv. Byl rád, že mu nevyčítá včerejší náhlou změnu programu. „Žádný flám, jen pár skleniček vína. Potřeboval jsem vypnout.“
„Rozumím. Taky jsem se krásně vypnula. Zkoukla jsem dva stupidní filmy, přejedla se a vytáhla úplně sama láhev prosecca. Nakonec bylo docela fajn, že jsi tu nebyl. Mohla jsem se tu rozvalovat, drobit pod sebe, krkat a smát se idiotským hláškám.“
„Což bys zajisté nedělala, kdybych u toho byl já, že?“ prohodil ironicky a sebral z kelímku na umyvadle vlastní kartáček.
„Samozřejmě že ne! To bych si nedovolila. Vím, jak nesnášíš, když ti někdo drobí na koberec.“
„A taky dobře víš, že jsi jediný člověk, u kterého mi to nevadí.“
„Vadí. Ale jsem jediný člověk, kterému jsi schopen to prominout.“
„Když už jsme u toho, rozhlížela ses po nějakém novém bydlení?“
Lily se sklonila, aby si vypláchla ústa. Když se narovnala, měla ve tváři zvláštní výraz.
„Přemýšlela jsem.“
Severus v duchu zaklel. Tušil, kam tohle povede. Do údolí, kam už znovu sestoupit nehodlal.
„Mohla bych tu zůstat ve spolubydlení. Myslím, že by to bylo pro oba výhodné.“
Přistoupila blíž. Ňadry zakrytými ručníkem se přitiskla k jeho hrudi. Věnoval jí krátký pohled, který říkal něco ve smyslu „počkej momentík, jenom si vyndám kartáček z pusy a vyplivnu pastu“. Lily pochopila a trpělivě čekala, až dokončí nezbytnou hygienu, opláchne po sobě umyvadlo, otře zrcadlo, hodí do koše hrst rezavých vlasů, které zapomněla na okraji sprchového koutu...
„Čekal jsem, že to navrhneš,“ zareagoval neutrálně a podíval se jí do očí.
„A co na to říkáš?“
Znovu zkrátila vzdálenost mezi nimi. Na krku ho polechtal svěží dech. Zhluboka nasál její vůni, aby si potvrdil, že už ho k ničemu nesvádí.
„Jestli tady chceš zůstat, nic proti tomu nemám. Ovšem...“
„Jen jako spolubydlící?“
„Ano.“
„Bez výhod?“
„Bez výhod.“
„Dobře,“ pokývala hlavou. „Chápu. Už tě nepřitahuju.“
Otočila se zády, shodila ručník a natáhla si spodní prádlo.
Neodpověděl. Nechtěl lhát a nechtěl ji ani utěšovat.
„Odvezu tě do práce?“
„Jasně. S tím počítám, brouku, jinak bych přišla pozdě.“
Hodila přes sebe šaty, obrátila se k němu čelem a zamrkala.
Vypadala, že je s odmítnutím smířená.

Když se probudil, ještě chvíli trvalo, než mu došlo, proč na zádech cítí teplo lidské kůže a kolem pasu má omotané silné, tvrdé paže. Opatrně se z nich vymanil a vstal.
„Nazdárek,“ uslyšel za sebou drsný, chraplavý hlas.
„Klidně spi,“ zašeptal. „Jen se obleču a vypadnu.“
„Nechceš snídani?“
„Ne, díky. Spěchám do práce.“
„Zachraňovat životy, rozumím. Já si od zachraňování cizích zadků dám na pár dní oraz.“
„To se předpokládá. Co tvoje rameno?“
„No, už jsem zažil i lepší dny. Ještěže jsi byl včera nahoře, jinak bych teď asi bolestí hryzal polštář.“
„Počkej, napíšu ti prášky.“
Harry sáhl do batohu pro bloček receptů. Muž na posteli se namáhavě posadil a překvapivě jemným stiskem zarazil jeho ruku připravenou předepsat balení desetimiligramového Tramadolu.
„Na prášky seru. Ještě nikdy jsem žádný nepotřeboval.“
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Harry. „Už musím jít.“
„Hmm. Uvidíme se ještě?“
„Až přijdeš na kontrolu.“
„Takhle jsem to nemyslel. Co děláš o víkendu?“
„Pracuju.“
„I v neděli?“
„Jo. Vzal jsem službu za kámošku. Rodinné záležitosti.“
„Jasně. A někdy v tejdnu po práci?“
„Možná. Víš co? Ještě si zavoláme, ano? Jsem s volným časem na štíru a když už nějaký mám, tak makám na diplomce. Přibral jsem si k pohotovostní medicíně ještě další obor, takže...“
„A je to fakt jenom časem a diplomkou?“ vyzvídal muž a podezřívavě mhouřil oči. „Nebo je v tom ten doktor, co se na něj tak díváš?“
„Co?“ uchechtl se Harry rozpačitě.
„Protože on se dívá na někoho jinýho.“
„Jo, no, víš, je to komplikovaný.“
„Doufáš, že to přece jenom klapne? Neřekl bych. On přece není –“
„Hele, Olivere, známe se ani ne čtyřiadvacet hodin,“ stopnul ho Harry nekompromisně. „Nesnaž se mě analyzovat, protože o mně vlastně vůbec nic nevíš.“
„To bych rád změnil.“
Člen hasičského záchranného sboru Oliver Wood k němu upnul pohled plný naděje.
„Nezlob se, ale já zatím nic měnit nechci,“ zchladil ho Harry. „Bylo to moc fajn. Ty jsi moc fajn. Jenomže já na to teď nemám. Promiň.“
Urychleně posbíral svoje věci a odešel. Oliverovo „v pohodě“ už nezaregistroval. Stejně jako to, že u něj na nočním stolku nechal hodinky.

Poté, co mu celé odpoledne neodpovídala na zprávy a večer odmítla několik hovorů, přijel rovnou k ní domů a trpělivě čekal venku v dešti, dokud neotevřela.
Pak se dlouho do noci hádali. Tohle byla situace, o které byli přesvědčeni, že se jí dokážou vyhnout. Že dělají všechno pro to, aby ji nikdy nemuseli řešit. A přece se osud jejich snahám vysmál a prosadil si svou.
Ráno se probrali vedle sebe, ale každý na opačném konci postele. Tonksová vstala jako první, jen aby mohla odběhnout na záchod a tam deset minut úporně zvracet. Lupin si k ní pospíšil a celou dobu ji objímal, dokud nebyla schopná postavit se na nohy, vyčistit si zuby a dojít do kuchyně.
„Zkusíš něco sníst?“
Odmítavě zavrtěla hlavou. Nazelenalý obličej s rozpitými šminkami, které si včera zapomněla odlíčit, schovávala do dlaní.
„Mám zavolat, že nepřijdeš?“
„Jo. Díky.“
Remus vzal ze stolu její telefon a našel číslo na chirurgickou recepci.
„Co mám říct?“
„Co asi. Že bleju.“
Přikývl. Když mu štěkla do ucha sestra McGrathová, co nejlaskavějším tónem vysvětlil, že doktorka Tonksová dnes nedorazí do práce, a pro všechny případy držel telefon dál od sebe. K jeho nesmírnému úžasu ta ženská nepropukla v ohlušující řev, jak očekával.
„Ano, rozumím. Vyřídím to doktoru Potterovi. Ať je jí brzy lépe.“
„Ona to ví?“ obrátil se na Doru hned, jakmile sestra zavěsila.
„Jo. Přišla na to sama. Když jsem málem vyzvracela vnitřnosti v umývárně.“
„Aha. Dobře. A ví to ještě někdo další?“
„Proč? Chceš to ututlat? To se asi nepovede, zlato.“
„Nemám v úmyslu nic tutlat. Jen... Nedospěli jsme ke konečnému rozhodnutí. Nechci, aby si celý špitál povídal o něčem, co možná vůbec není potřeba probírat.“
„Já jsem nedospěla ke konečnýmu rozhodnutí,“ opravila ho. „Je to moje tělo a moje rozhodnutí.“
„Ano, ale já se k tomu snad taky můžu vyjádřit. Jsem otec.“
„Ne. Ještě žádnej otec nejsi. Dokud je to embryo uvnitř mojí dělohy, tak na něj nemáš žádný právo.“
„To je trochu tvrdé prohlášení.“
„Realita.“
„Takže ty uvažuješ o tom, že si to dítě necháš? Kdyby se narodila dcera –“
„Bude přenašečkou hemofilie, jo. A co? Pokud někdy v budoucnu bude chtít mít děti, může se obrátit na genetickou kliniku, kde vyberou k oplodnění vajíčko, který v sobě defektní gen nenese.“
„To je pravda. Ale zkomplikuje jí to život.“
„Děláš, jako by to byla bůhvíjaká tragédie. Třeba děti vůbec chtít nebude. Třeba to bude kariéristická lesbička, co má radši kočky. Třeba bude asexuální. Nebo neplodná z nějakých dalších tří milionů důvodů. A třeba to do hajzlu vůbec nebude holka!“
„Už ses objednala na gynekologii?“
„Ne. Zavolám tam dneska. A ty už padej do práce, děsně mě vytáčíš.“

Když vylezl z postele, kde bylo nezvykle prázdno, našel Lunu u kuchyňského stolu, jak staví komín z těstovin a vedle té prapodivné stavby má položená skripta z patologie.
„Ahoj. Vstala jsi brzy.“
„Jo, jo. Potřebovala jsem si ujasnit několik věcí.“
„Aha. Dáš si kafe?“
Zapnul varnou konvici a přestože nedostal odpověď, připravil dva hrníčky.
„Poslyš, Rone, dost jsem o nás dvou přemýšlela, když jsem byla v létě s tátou. Mluvili jsme spolu o budoucnosti, o splněných snech a nenaplněných touhách.“
„To zní vážně. Nechceš mě nejdřív nechat trochu probrat?“
„Myslíš, že to pak pochopíš líp?“
„Fajn, tak ven s tím,“ vyzval ji drsně. Nalil horkou vodu do hrnku s větší razancí, než by bylo vhodné, takže mu přistála na tričku. „Jau, kurva, já jsem ale mamlas!“
Luna se tiše zachechtala.
„Jseš roztomilej.“
„Fakt? Já myslel, že se chystáš rozejít.“
„To ano,“ potvrdila. „Nechci už s tebou dál chodit, protože cítím, že naše cesty nevedou stejným směrem. Ale to nemění nic na skutečnosti, že jsi roztomilej.“
„Bezva,“ zabručel Ron. „Tohle je vážně ten nejbizarnější rozchod, jakej jsem zažil.“
„Ale pořád budeme kamarádi, ne?“
„Kamarádi? Jo. Proč ne. Mít za kamarádku trhlou patoložku se vždycky hodí.“
Posadil se s kávou naproti ní a tupě zíral, jak vrší jeden makaron na druhý.
„Proč to vlastně děláš?“
„Pomáhá mi to soustředit se.“
„Normálně lidi třeba cvičí jógu nebo staví lego.“
„Lego je strašná nuda. Ty kostky do sebe zapadají.“
„Jasně,“ hlesl omráčeně a usrkl z hrníčku. „Máš teď někoho jinýho, kdo líp odpovídá představám o tom, kam se chceš dostat?“
Luna umístila poslední kousek a celé dílo se chrastivě zbortilo.
„Okouzlila mě jedna výjimečná žena.“
Ron vyprskl a zkropil kávou většinu rozsypaných makaronů.
„Co?! Ženskou? Jakou?“
„Jmenuje se Denisa. Určitě ji znáš. Je to vrchní sestra na pohotovosti.“
Ron Weasley nehezky zčervenal, pak zblednul a nakonec vstal.
„Já na to radši nic neříkám,“ řekl.
„V pořádku,“ kývla s úsměvem. „Stejně bych tě neslyšela.“