Dech motýla

Vítr mu skotačil ve vlasech, unášel lomoz židlí široko daleko po rozkvetlé louce. Třepotání křídel motýlů prolétajících kolem ucha mu připomnělo šustění otevíraných složek a papírů.

Cítil se neskonale unavený jako tenkrát po hodinách křížového výslechu, když měl hlavu jako ve svěráku. Oči se mu klížily, pekelně bolely. Život odkapával po minutách, konec odpočítáván každým slovem.

Kytky a já. Kdyby mohl, tak by se i zasmál. Stráň hrála barvami – červená, bílá, žlutá, červená, červená…

Nikoho nepráskl. Všechny nakonec pustili. Volno, svoboda; prošlo jim to. Modré nebe – alespoň nějaký kontrast s tou zakrvácenou košilí. Obláček se otiskl na nehybné, skelné oko.