Za oné bouřky

Matěj odsunul peřinu vedle sebe. „Klidně pojď ke mně,“ vyzval Alexandru.
Alex se ale zadívala dolů. „Mně asi postačí podlaha.“
„Neblbni. Země je studená. Nebudeme se nahatý válet na ní.“
Alex vrhla vražedný pohled.
„Žertuju, žertuju! Culil se Matěj. Vážně. Dělám si srandu, přece se mě nebojíš. Pojď. Postel je velká dost.“
Alex si napůl neochotně vlezla vedle Matěje pod peřinu. Matěj se k ní uvelebil čelem s úsměvem měsíčku, který svítil za oknem.
Zase se zablesklo a PRÁSK.
Alex se přitulila k Matějovi.
Bouřka se přibližovala. Matěj Alex objal, a s touhou, aby byla jednoho dne jeho, sladce usnul.