Tomu se říká...

"Nechat někoho bez pomoci. Opustit ho v nouzi nejvyšší!" Hlas se prolínal s kolébajícím drncáním vlaku. Byl stejně neúnavný a neúprosný, a snažil se znít temně. Výsledky byly vzhledem k délce proslovu diskutabilní, leč řečník vypadal, že přijetí publika nepotřebuje, jelikož se dokáže melodií vlastního hlasu dost dobře zabavit sám.
"Nechat napospas osudu, nechat ve štychu..." dramatická recitace právě dosahovala svého crescenda, "ó, ano, samozřejmě, a taky nechat někoho na holičkách!"
Nakonec jsem to byl já, kdo nevydržel: "Petře, jsou to jen pitomý puchejře! Buď si kup lepší boty, nebo si příště voz vlastní zásobu náplastí, já nejsem chodící lékárnička!"