33. Holčičko moje

Dívka nereagovala. Zhroucená u zdi, bez hlesu vytřeštěně sledovala mlžné bytosti. Další a další se zvedaly z páry. Jedna za druhou proplouvaly oknem. Už nemizely. Promísily se s lidmi na dvoře.
„Nahoru, najednou, hej rup!“
Nikdo si jich nevšímal.
Šestero rukou vyzdvihlo bílé tělo na trám.
Chvilku se potácely bez opory.
„Drž ty háky, ať nespadne!“
Vysíleně se opřely o dřevěná vrata stodoly.
Viselo za zadní nohy, bledým břichem k Erice.
Rameno vedle ramena sledovaly prasečího mistra.
„Už visí!“
Strnulé a nezřetelné.
„Podej kudlu!“
Mlčky přihlížely.
„Přesně středem břicha!“
Neuhnuly pohledem.
Ostrý nůž projel kůží i sádlem.
Ani se nezachvěly.
Masitá ruka s černými chlupy zajela dovnitř a do nastavených nádob pleskaly ještě teplé hromady vnitřností.
Bez milosti.
Do kýblu bílé, střeva a žaludek, do smaltovaného kastrolu rudé chuchvalce jater, plíce s modrými žílami, oblé a hladké ledviny. Boty, šatstvo, brýle.
Erika pevně sevřela víčka, ale obraz nezmizel.
Řezník se vyznal. Srdce velké jako pěst přistálo navrchu.
Dívka zaslechla šepot.
„Holčičko moje!“
Vydechla a sesunula se k zemi.
Postavy se vypařily.