V mlze

Inspirace
Guillaume Apollinaire: Podzim

Kulhavý vesničan pomalu ztrácí se
I se svým volečkem do mlhy která pluje
Přes teskná úbočí a plaché vesnice

A jak tak odchází ten muž si prozpěvuje
Písničku o lásce jíž kdosi vale dal
O prasklém prstenu a kráse zašlé lety

Podzime podzime kams léto pochoval
V mlze se ztrácejí dvě šedé siluety

Próza:
Mlha spolkla barvy. Vlhkost všude kolem. Vpíjí se do vlasů, do oblečení, do střech i do úbočí. Zablácenou cestou jde vesničan. Jde pomalu.
„Zatracený počasí, noha se zase ozývá,“ hudrá si pod vousy. Kulhá za svým volkem. Ani jeden nespěchá. Krajinu zalehla bílá tma. Vesničan není daleko, ale už je stěží rozeznat. Jeho silueta se nadobro ztrácí, zato je za ním ještě slyšet melodie.
Muž vzpomíná na svou první lásku. Na ženu, kterou tolik miloval. Kvůli ní opustil rodný statek a přestěhoval se do města. Vše tam bylo cizí. Vadil mu hluk, velké množství lidí, neustálý shon. Chyběli mu přátelé, vůně luk a posečené trávy, možnost kdykoli vyrazit do lesa. Jak byl bláhový. Ta, pro kterou to vše podstoupil, si pouze hrála s jeho city. Dělalo jí dobře, když se jí dvořil, ale styděla se za něj. Často se stával příčinou jejího smíchu. Její koketní pohledy patřily všem pánům okolo, jen ne jemu. Přesto doufal. Marně. Dala mu vale zrovna ve chvíli, když jí chtěl věnovat prsten.
Myslel, že mu srdce pukne.
Vrátil se domů. Už nevěřil ženám. Neoženil se. Zůstal sám se svými vzpomínkami na ni. Před nedávnem ji potkal. Málem ji nepoznal. Její mládí, krása a šarm byly fuč.
„Asi to tak mělo být. Vlastně jsem rád, že moje nebyla,“ řekl si s uspokojením a cesta před ním se mu už nezdála tak teskná. Bylo mu do zpěvu.