DMD 2013

Byl kupcem v Lyonu. Měl rodinu a získal značný majetek.
Časem však začal přemýšlet, o tom, co v životě vykonal a čím byl užitečný. Co ho čeká, až předstoupí před věčnou spravedlnost a jeho činy budou zváženy.
Až dospěl k rozhodnutí.
Vzdal se svého bohatství. Něco nechal pro manželku a dcery. Všechno ostatní rozdal nuzákům a vydal se na pouť.
Hlásal lidem, aby žili prostě a zbožně jako praví křesťané. Mnoho lidí v jeho kraji, Savojsku a Lombardii následovalo jeho příkladu.
Církev nové učení nepřijala, jeho následovníky prohlásila za kacíře. Přesto přežívali po staletí alespoň v ústraní.
Snad zemřel spokojen.

Když Uršula zpozorovala, že Benjamin zase chodí více na zahradu, byla ráda, avšak vrtalo jí to hlavou. Benjamin se tvářil tajemně a vyzýval ji, aby na zahradu nyní nechodila, že chystá překvapení. Uršula tedy čekala.
Konečně se dočkala. Vstupuje s Benjaminem na zahradu a vidí záhon plný růží. To jí vyrazilo dech. Vždyť její chlap nikdy neuznával na zahradě nic, co nebylo k jídlu.
"Miláčku, z časopisu mi napsali moudré rady, kterak si manželku udobřiti a co k její potěše na zahradě vypěstovati. A já si dal heslo: míň piva, víc květin."
A začal heslo prozpěvovat na melodii známého hitu.

Nikde nemohly ohňostroje vypadat tak jako tady. Vysoko nade všemi, na střeše jejich činžáku, od které táta někde splašil klíč. Nikdo jiný ho neměl. Stáli tu jen oni tři.
Odbila dvanáctá, nad Hradem vybuchlo nebe. A jestli obloha nad Prahou už předtím zářila barevnými světly, tak teď se inkoustová čerň ztratila a barvy a hluk zaplnily až do poslední částečky praskající zimní vzduch.
Těch pár tátových rachejtlí vlastně sotva postřehla.
Stáli tam, na samém prahu třetího tisíciletí.
Ale stejně... dvacáté století. Bude se jí stýskat.
Zažila z něj jen pár let.
Pár let jejího dětství, co zatraceně stály za to.

Co zbylo:
Pár ohnivě oranžových náušnic
Vlastnoručně nahrané cédéčko s milým věnováním
Lehce zaprášená sušená růže
Pohled z Korsiky
Stránka vytržená z učebnice angličtiny, s článkem o zkratkách
Několik lístků z různých plesů
Vzkaz napsaný na notovém papíře
Tlustý deník plný pojednání o štěstí
Polámaný deštník
Fialové brýle potřené na nožičkách vteřinovým lepidlem
Dvěstěgramová Studentská pečeť, rozchodová čokoláda
Neboli sedmnáct předmětů o celkové váze 407 gramů, pečlivě uložených v krabici
Pokud by ovšem měla obsáhnout vše, musela by ona krabice být nekonečně velká, nebo mít po naplnění hustotu jako černá díra, snažící se pohltit celý vesmír
Neboť jeden vesmír zanikl

Vybalila jsem z truhličky svůj poklad: oprýskané plechové formičky, místy už zčernalé patinou, ale lesklé v místech, kde se jich s láskou dotýkaly neznámé ruce. Rozehřála jsem čokoládu a nechala z ní zatuhnout figurky sýkorek a lelků. Ráno jsem je zabalila do krabiček a chtěla je prodávat  na váhu.
Kolem desáté cinkl zvonek a vstoupil Cikán.
Přišel si pro mou odpověď. Odjedeme s ním?
„Maman to všechno zvážila,“ vyhrkla Anouk než stačil promluvit.
Zasmál se, ale pohled, který na mě upřel, byl vážný.
„A já to sečetla!“ zářila pýchou.
Přes tvář mu přelétl zmatek. Anouk vyprskla. Rozesmáli  jsme se všichni.

Vždycky všechno rozebíral do sebemenších podrobností.
Teorie obrany nebyla výjimkou.
Bojovat se vyplatí když... poměr sil... vybavení... odhodlání... zdroje...
Chrlil proměnné jednu za druhou. Ty posluchače, které neznudil k smrti, naprosto demotivoval. Pokud jim vůbec stálo za to ho sledovat.
Světlovlasý mladík se pohrdavě ušklíbal.
Taky na něj dojde...
Bojům se nevyhne nikdo. Radši by si měli osvojit i teorii.
Všechno rozebíral do sebemenších podrobností.
Ale když nepřítel udeřil uprostřed noci, vyběhl ven v bosý a v trenýrkách a rozháněl se pohrabáčem.
Bránit svůj domov...
Smrtící úder vedený na jeho hlavu zastavila zbraň světlovlasého bojovníka.
Ten si radši osvojil praxi.

Dovolili mu dívat se z okna. Sice jen na dvůr, ale bylo to lepší než zůstávat zalezlý v temnotě cely. Postupně rozvíjel to, s čím začal už uvnitř. Cela už nebyla celé království, ale jen jeho královský hrad a království se rozkládalo na dvoře. Pokřikovat na strážné si netroufal, byla tam však spousta jiných poddaných - smečka psů, kocour a hejno drůbeže. To jim teď vládl.
A když se dvě kachny pohádaly o místo v kaluži, v duchu je poslal do vyhnanství k řece. Ta, kterou si pro sebe pojmenoval Jindřich, se vrátila. Ne s armádou. Na talíři. Aspoň nějaká útěcha.

"Kvííl, kvííl," ozývalo se smutně zpod hospodské lavice. Mrakoplaš se snažil sténání ignorovat, ale s narůstající hlasitostí vrzání se po něm někteří hosté začali ohlížet a zdaleka ne všichni vypadali přátelsky.
"Teď se to nehodí, nemůžeš s tím chvíli počkat?" nenápadně zašeptal Zavazadlu.
"Skřííííp," odmítlo a vzpurně narazilo do stolu, až nadskočily korbele. Aby se pokusil zabránit dalším nepříjemnostem, vyprosil si od hostinské trochu oleje a nalil ho Zavazadlu na panty. To slastně zavrnělo a vypadalo to, že problémy jsou pro dnešek zažehnány. Pak ale Zavazadlo vyrazilo kupředu.
"Klap, klap, křup, buch, křup," radovalo se vesele ze znovu nabytého zdraví.

Postava šel, tak, jak obvykle, cestou, po které chodíval den co den, i když ne tak docela, protože tahle cestička byla úplně jiná než ta jeho běžná, rostly kolem ní kůly s lidskýma hlavama anebo to byly růže, a na konci cesty byla branka, která skří-í-í-pěla jak oči netopýrů v pravé poledne když ji otvíral a za ní zahrada a mrtvý domek, zahrada plná keřů, na kterých rostly slova, stříhal je zahradnickýma nůžkama po stovkách a ukládal do kapes, pak vešel do mrtvého domku a už se nevrátil, ale možná to vůbec není pravda, protože já toho postavu ani neznám.

„Takže vy věříte, že se vás někdo pokouší zavraždit, aby mohl obsadit vaše místo?“ zeptal se úředník nejistě.
Elánius naštvaně odfrkl. „Já tomu tedy opravdu nevěřím. To z vaší kanceláře poslali... no, vás, abyste to prověřil. Prý to dokážete spočítat.“
„No, spočítané to mám přesně. Hlídka má 321 zaměstnanců, z toho je 86 trpaslíků, 21 trollů, 6 golemů, 3 nemrtví, 1 upír, 1 vlkodlak a desátníka Nóblhócha se mi nepodařilo zařadit do přesnější kategorie než 'živočich'.“
„A?“
Úředník si posunul brejličky. „No, pane, pokud by někdo toužil po tom tuhle partu vést... doporučil bych mu přinejmenším mokrý hadr na hlavu.“