DMD 2013

Jak se na tomhle mohli někdy dohodnout?
Už deset minut odstraňoval z koberce rozlité kakao a snažil se přesvědčit dvě zmalované holky, aby slezly ze skříně. Aspoň že ten kluk je hodnej...
„Finlo, máš všechno do školy? Za chvíli vyrážíme!“
„Já na ten úkol kašlu. Stejně je to sračka!“
Konsternovaně zamrkal a vytrhl mu sešit z ruky.
„Sračka? Primitivní kupecká matematika, sakra! Tohle přece mělo být sečteno!“
Naštěstí dorazil pošťák a nasměroval jeho myšlenky jinam.
Hned na prahu otevřel úřední obálku.
Vážený pane Mayi,
vše bylo pečlivě zváženo...
... bohužel jsme nuceni Vám oznámit, že Vaše žádost o adopci byla zamítnuta.

Za poslední měsíc jsem se překonala ve spoustě ohledech, když se to tak vezme, poprvé za svůj život jsem něco dotáhla do… konce, když se to tak vezme, teoretického konce. Napsala jsem snad nejvíc slov za měsíc za svůj život a na rovinu si musím přiznat, že moc plodný člověk v tomhle ohledu nejsem. Také krátké rozsahy, to je něco šíleného, nenávidím to den ode dne víc a víc, protože já když začnu, neumím skončit, nikdy. Na druhou stranu relativně příjemná zkušenost, prakticky každopádně, ale teoreticky je to trochu horší. Nemohu si ale stěžovat.
Zváženo a sečteno… Možná někdy příště.

Zrovna byl ve stájích, když zaslechl křik, ze kterého mu stydla krev v žilách. Okamžitě se vydal za zdrojem, protože tušil, že jeho původcem je paní Ecaterina.
Našel ji v ložnici. Stála uprostřed a otřásala se vzlyky.
„Co se stalo?“ zeptal se a dotkl se jejího ramene.
„Zaútočil na mne,“ vydechla a hleděla před sebe jako v transu.
„Kdo na vás zaútočil?“
„On...“ ukázala roztřeseně k oknu.
Iorghu k němu přešel a podíval se z něj dolů.
Překvapeně zalapal po dechu. Měl svá podezření, ale po zvážení a sečtení všech argumentů nakonec usoudil, že pan Mihai to neudělal.
Spletl se.

Srdce na misce vah se nejistě komíhalo, jako by se nemohlo rozhodnout, zda pod vahou skutků klesnout či stoupnout. Bůh Anúbis si povzdechl.
"Nechť rozhodnou tvé skutky." Rozbalil dlouhý svitek a začetl se. "Hmm, hmm..., tady se píše, že ses účastnila měsíce drabble."
"Ano, prosím."
"Ale to je promrhaný celý měsíc! Tolik promarněného času je těžkým činem. Mohla jsi ho využít docela jinak a místo toho jsi psala drabble.
Zváženo a sečteno tedy jest! Tvým trestem na věčnosti bude tvůj zlý čin. Každý den až do konce času napíšeš jedno drabble na to nejšílenější možné téma."
"Néééé!"
"Ale ano. Další!"

Regenerační cyklus byl dokončen; teď bylo třeba jen obhlédnout případné škody či vylepšení a smířit se s obojím na další neurčitě dlouhou dobu.
Zběžná prohlídka těla ukázala, že Doktor je stále mužem. Výtečně. Děsil se dne, kdy se změní v ženu.
Ruce? Dvě. Nohy? Taky dvě. Prsty? Dvě série po deseti. Zatím to vypadalo slibně.
Vlasy? Trochu delší, tak nějak rozcuchané, zase ne zrzek. Škoda.
Postava? Nóóó..., rozhodně ucházející. Možná trochu hubenější, ale jeden si nesmí moc stěžovat.
Dlouho odkládaný pohled do zrcadla konečně odhalil tvář.
"Á, to je fantastické! Je ze mě skutečný alfasavec - nebo jak se to říká."

Byl pozdní večer a Petr se líně procházel kolem ohniště. Vše se zdálo být klidné a pokojné. Ve vzduchu se však vznášelo vzrušené očekávání nadcházejícího rána.
První turnus byl za nimi a pro Petra znamenal čtrnáct nejšílenějších dní jeho života. I když věděl, že jako vedoucí nikam neodjíždí, přepadla ho zvláštní melancholická nálada.
Původně sem přijel kvůli praxi a přivýdělku. Získal toho však mnohem víc. Sám zatím nevěděl kolik přesně.
Nové přátelé? Lásku? Sám sebe?
Známé paže ho zezadu objaly kolem pasu a horké rty mu na krk vtiskly polibek. Usmál se.
Ať už to bylo jakkoliv, rozhodně toho nelitoval.

Khalid zemřel. Jeho ka opustilo tělo a vydalo se na pouť do podsvětí. Když konečně stanul před Anubisem, čekalo ho překvapení.
„Kde jsou váhy? Moje srdce…“
„Museli jsme se jich zbavit, ten krám jen zdržoval. Teď už vedeme jen písemné záznamy. Thote, sem s tím.“
Přejel očima po svitku papyru a hlasitě hvízdnul.
„Ammut, pojď, vem si ho!“
Khalid jen zařval, když ho nestvůra pozřela.
„Počkat, říkal jsi Khalid nebo Khaldum?“ zarazil se Thot.
Anubis se chvíli drbal za ušima ve snaze rozpomenout se.
„Já ti ani nevím. Ono to stejně bude jedno, podívej, kolik lidí dneska musíme ještě odbavit.“

„Opravdu sis s sebou musel brát všechny svoje knihy, Remy?“ zeptal se opatrně Sirius a při představě, že bude muset všechny ty bichle po mudlovsku odnosit do jejich nového bytu, se mu protočily panenky. Proč je vlastně neočarovali už před tím? Ulice, ve které stáli i s hromadou krabic, se teď hemžila mudly...
„Tohle zdaleka nejsou všechny, Tichošlápku.“
Sirius zavyl. „Schválně jsem je počítal – je jich 142 a dohromady váží asi tunu!“
„Zapomněl jsi k tomu přičíst dalších dvacet, co mám v kufru,“ usmál se Remus sladce. „A při nošení šetři síly. Potom mě totiž budeš muset přenést přes práh.“

Sherlock se nesmál. John si to s hrůzou uvědomil, když vtrhl do ponurého obývacího pokoje a našel ho tam. Kdy se Sherlock usmál naposledy? Byly to týdny, možná měsíce. Johnovi se sevřelo srdce. Jak to, že si toho nevšiml? Přešel k němu. Černý smoking s růží v klopě ostře kontrastoval s vytahaným pyžamem.
„Nemáš být jinde, Johne?“
„Zvážil jsem dostupné informace, sečetl proměnné, vyvodil závěr.“
„Což je?“
„Nebudu se ženit.“
„Přešlo tě to šílenství? Ode mě se pochvaly nedočkáš.“
„Nechci pochvalu, chci tebe,“ řekl pevně a než ho políbil, spatřil ten nejšťastnější úsměv, jaký kdy na tváři svého přítele viděl.

Džalíla se usadila.
„Jak změníme,?“ zeptala se.
Ráif se zamyslel.
„Vlastně nevím. Nikdy jsem nepřemýšlel, co bude, až se vrátím. Ale budu s tebou.“
„Bohyně a velekněz. To radikálně nevypadá.“ Zasmála se.
„To ne. Musíme vymyslet, jak udělat aby tě uctívali. Písek je lehko dostupný.“
Bohyně se zamyslela.
„Vzpomínám na bohyni. Chtěla zuby.“
Zbytek Azízi křičel. Ignorovala to.
„Zuby? Není to špatné, nikoho to nezabije.“
Kývla. Zbytek Azízi se ztratil v agónii. Ráif chytil bohyni za ruku.
„Pojď, musíš promluvit k věřícím.“
Zváženo a sečteno se nakonec nezměnilo nic. Tak to má být, protože tak to bylo na Poušti vždycky.