DMD 2013

Přichází obleva, rozkvétají růže, kachnička kváká.
"Ke strojům!" velí Zámečník.
P.I.F.K.A - Pátá invazní flotila královské armády - se pod dekou mlhy vyloďuje.
Invaze byla milionový nápad. To druhé město v pravé poledne zmizí do větru.
Cvakla klepeta, vlak vjel na vedlejší kolej, rodná hrouda mizí.
"Hlavu vzhůru, nestačí zabít málo!" haleká Alfasavec.
"Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!" povzbuzuje klácení zmijí.
Kopnutí. Křup! Vrzavé panty povolily.
Stará škola díky usilovnému tření vzplála.
Statistika nuda je, avšak zváženo a sečteno to byl masakr.
Jen Nesmrtelný strýček jásá: "Já nejsem mrtvý."
Zubatá mu chystá smrt v hlubinách.
Píši Vám, krásná neznámá, bez krášlení.

Les protínala řeka. Tekla klidně a místy tvořila poměrně hluboké tůně. Sem tam hladinu proťala rybka lapající po mušce, nebo se voda zčeřila, když do ní vskočila žabka. Na hladině se majestátně vznášela kachna.
Lesní klid najednou proťalo výskání a šplouchání.
Do jedné z tůní skočila čarodějka a hned za ní i Peregrin.
Kachna s poplašeným kvákáním vyskočila na břeh.
"Stejně jsem byla rychlejší!" pošťuchovala čarodějka.
"Taky budeš mokřejší. Rychleji prochladneš, budeš muset dřív ven," odpověděl Peregrin se smíchem a začal na ni cákat. Po chvíli zvuky boje utichly a pár skončil v pevném objetí.
Kachna se vrátila na hladinu.

Seděla na břehu řeky a urputně přemýšlela, jak se tam dostala.
Hádka s přítelem kvůli jeho flirtování s tou nemožnou odbarvenou cuchtou. Matně si vzpomněla, že se asi rozešli.
Žal šla zapít... Počkat: chtěla to jít vyběhat, ale potkala kámoše a proto skončila v baru. Panáky nepočítala. Vzpomínky se začaly poněkud mlžit.
Rozostřeně viděla samu sebe, jak tančí na barovém pultu a… Bože ne, řekněte mi někdo, že to není pravda, že jsem nepředváděla striptýz.
„Budu se muset utopit,“ prohlásila a zvedla oči.
Z vody na ni zvědavě hleděla malá kachnička. Nesouhlasně zakroutila hlavičkou. Nebo ne?
„Neutopím se,“ slíbila kachničce.

Když starého hraběte Kinského vyhnali ze zámku, odmítl se vystěhovat z Kostelce. Nakonec ho z milosti nechali bydlet ve farním bytě, zatímco mu v zámku zřídili výzkumný ústav pro chov vepřů a v přízemí ubytovali čuníky. Po čase za starým pánem přišla delegace z národního výboru, aby mu jako nejstaršímu občanu města pogratulovala k významnému životnímu jubileu. Předali rudé karafiáty, potřásli rukou a nastalo rozpačité ticho. „Soudruhu hrabě, a co jste si vzal s sebou ze zámku na památku,“ ozvala se nakonec jedna z dam. Starý pán to zvážil, důstojně pokýval hlavou a potom velice zřetelně pevným hlasem pravil: „Hovno!“    

Byli všude. Kolem mě. Zatracené jaro, zatracené staré byty, zatracené všechno.
Černí i zrzaví, plné skříňky. Jídlo na vyhození, batohu jsem se skoro bála dotknout - a to v něm ani nic sladkého nebo napadnutelného být nemuselo. Spreje už dávno nefungovaly a volat deratizátora se vždycky prodražilo.
Každé jaro, když nastal jejich čas, útočili odevšud. Hnízdo v parapetě, hnízdo kdovíkde ještě, škoda mluvit. Neutuchající invaze, která se ve vlnách opakovala. Nejhorší bylo, když došlo na létající evolvy. Jak se bránit? Pomoc? Představovala jsem si superhrdinu s přeškrtnutým mravencem na dresu, ale i ten by byl asi na toto příliš krátký. Asi.

Tři roky. Tři dlouhé roky otce neviděl. Bude to zvláštní se najednou vrátit. Ale vrátí se rád. Jen, přátelé mu budou chybět. BJ, plukovník Potter, Margaret, Klinger a jeho převleky. Radar. Bude toho hodně, na co bude vzpomínat rád. Ale také spousta, na kterou by nejradši zapomněl. Mladí kluci, jenž mu umřeli pod rukama.
Čeho je víc, toho hezkého nebo toho špatného? To špatné, zdá se, vyhrává.
Spusťte oponu, divadlo končí. Odjezd. Nechává tu část svého srdce A tu další u modrých očí.
* * *
Po letech...
"Hawkey?"
"Ano, Francisi?"
"Ale nic, já jen..."
"Já taky."
Dva vřelé úsměvy na zamilovaných tvářích...

Profesor Severus Snape se hned tak něčeho nelekl. Už zažil lecjaké věci. Léta hrál dvojí hru. Zabíjel a byl zabit. Pak byl oživen a vystaven situacím, o kterých se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Mnohdy se mu zdál jeho minulý život jednodušší než to, co následovalo.
Ale pod tvrdým pohledem mstitele, který na něj mířil špičatým koncem čehosi, co mohla, ale nemusela, ale pravděpodobně byla neobyčejně mocná kouzelná hůlka – nebo možná jenom kus naostřeného dřeva – ztrácel svůj obvyklý klid.
„Dobrá,“ souhlasil opatrně. „Žádná sojčí vejce. Zkusím třeba kachní.“
Ulevilo se mu, když to stvoření zmizelo. Konečně mohl ulehnout k… *

Hundreds of ships, fully equipped.
Thousands of guns and other weapons.
Tens of thousands of bullets and various amunition.
Hundreds of thousands of tons of food, fodder and other supplies.
Millions of men, women, children.
Uncounted - and uncountable - number of miles saled, pulled, dragged, marched and walked.
Hektolitres of innocent blood spilled.
One man with a vision.
One church in need of reformation.
One realm trampled under the feet of soldiers.
One Empire on the rise.
One world in a terrible war.
One story waiting to be told.
One enemy waiting to be rediscovered.
Were all the sacrifices worth it?

Slunce zalévalo ulice města Opossitem svými zářivými paprsky. Všude panoval klid a ticho. Nebylo divu. V tuhle denní dobou byli všichni slušní lidé dávno doma v posteli. Bylo právě pravé poledne. Zdá se to zvláštní, ale v této zemi, kde Slunce svítilo nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin, bylo pravé poledne totéž co pro nás půlnoc. Ráno začínal rej zlodějů, vrahů a podivných postav v kápích. Přes den svítilo slunce tak, že nebylo vidět na krok, v noci se jeho svit zmírnil, takže lidé mohli žít normální život. V noci panoval čilý ruch a shon, ve dne se lidé báli vyjít ven.

Narazil na něj. Ze všech lidí právě na něj! Jak se to jen mohlo stát? V Anglii by to chápal, ale tady? Navíc teď stál každý z nich na opačné straně.
Už byl unavený. Roky se začaly ozývat. Taky už si dost zažil. A to setkání s Rayem po letech jím otřáslo. Zatoužil se vrátit. Zpět do Anglie, k Rayovi, i kdyby jen jako příležitostný parťák na flám. Ty roky bez něj, jako by nežil. Až teď prohlédl.
Vrátí se domů a bude doufat.
* * *
Hm, není nad probuzení v měkké posteli v náručí milovaného člověka.
"Dobré ráno, Boddie."
"Dobré, Rayi."