DMD 2013

[„Tatínku, máme pro vás dobré zprávy,“] oznámila notoricky známá porodní bába Simbaccovi a podala mu panáka rumu, kterých měl v sobě už čtrnáct.
[„Všechno v pořádku?“] zjišťoval znepokojený otec, jenž po těch čtrnácti rumech a ukrutné době čekání vyšlapal v čekacím oddělení porodnice znatelnou cestičku.
[„Jsou,“] potvrdila chlupatá bába bleskově, ale to nebylo vše, [„matka je vyčerpaná, ale zotaví se, každopádně jména pro těch dvanáct kilo radosti budete muset vybrat sám.“]
Simbacca chvíli přemýšlel. Průměrné chlupáče vážilo zhruba osm kilo, takže tady něco nehrálo. Přimhouřil oči, důkladně se zamyslel a a pomalu mu začalo svítat.
[„To jako přilítlo víc čápů?“]

Ostrůvky vystupující z modrých vln. Čtyři hlavní hornaté útvary obklopené vodou. Japonsko. Země vycházejícího Slunce. Potomek bohů. Velká země četných ostrovů.
Izanami a Izanagi. Dva božské protějšky, jež se spojily a daly vzniknout pozemskému národu i bohům. Pár milující se až za hrob.
Zde počíná mýtus o božském původu japonského národa. Zde kořenní tvrzení, že šintoistou se může stát pouze Japonec. Rodná hrouda předurčila tento národ.
Izanagiho dcera Amaterasu poslala svého vnuka na zem vládnout. Stal se císařem a s ním vznikl rod odvozený přímo od bohů. Až do konce druhé světové, kdy se císař božství vzdává vyhlášením nové ústavy.

Undergroundový klub byl nezvykle plný. Audiovizuální projekt nalákal mnoho příznivců elektronické alternativní hudby. Většina lidí tančila, ale skupinka v rohu salónku se spíš věnovala vzájemné konverzaci.
"A Pak udělají společný sraz?"
"Jop."
"A odkud je vlastně zná?"
"Z té skupiny co psala o Harrim Potterovy."
Tísnivé ticho okolo stolu na chvíli přehlušilo i hudbu.
"No... ale i tak to zní zajímavě."
"Když myslíš."
"Měl bych se na to Vlaďky zeptat."
"OK, zeptej se."
Zeptal jsem se.
Díky tomu jsem napsal 30 drabblů, získal víc jak 180 kachniček a mnoho jich také rozdal. Bylo to fajn. A těším se na pokračování.

Edvin seděl na bílém monolitu a přemýšlel.
Strávil v tomhle pitomém období víc jak třicet let, což je vlastně víc, než v době vlastní. Zlikvidoval pouhé tři upíry, což na druhou stranu představovalo sto procent populace ostrovů, dopustil se několikanásobné nevěry, všechny víceméně proti jeho vůli, vyřídil několik zlovolných draků, stal se rytířem kruhového stolu a vycvičil rotu fretek. Kdyby nemusel skrývat svou pravou identitu a víru, asi by si to užil trochu víc.
Když se ale podíval na epickou odměnu, kterou mu za všechna ta příkoří věnovala Paní jezera, ležérně mávl rukou, otevřel rakev a vydal se smrti vstříc.

Když bude lítat s půltunovým dělem po ulicích – zaprvé by o žádném lítání nemohla být řeč, zadruhé by se k žádným institucím, proti kterým by měl bojovat, nedostal ani omylem, zatřetí… připadal by si jako trotl.
Musí to spočítat znovu, využít nejnovější materiály k odlehčení…
„Sakra,“ zoufal si Dr. Horrible, „kolik jsem měl těch ponožek?“
Dveře prádelny se otevřely a vešla Rudovláska.
Dr. Horrible zahuhlal „ahoj“ a chabě zamával černou fuseklí, zrovna když se Rudovláska odvrátila a postavila koš s prádlem opodál na zem.
Dr. Horrible začal zvažovat, jestli by neměl zkusit vymyslet nějaký překladač pro nenucenou konverzaci s dívkami.

http://a-totalita.livejournal.com/29383.html

Devět hodin, nespočetně kontrakcí, postupně dvě směny doktorů, jedna matka, jeden otec a jeden malý Jakub - 3.5 kg, 52 cm.
Otec, pyšný, jako by ho vyrobil celého sám, už stojí před porodnicí s ostatními novopečenými otci, trošku se chvástá, zapálil si cigaretu i když už přeci nekouří.
Matka, unavená jako nikdy, a přeci tak nabitá. Kolotoč už přestal, už má chvilku sama pro sebe. Přemýšlí, co se z Jakuba stane. Fotbalista? Knihomol? Malíř? A je to ještě přemýšlení? Není to už sen?
A malý Jakub, celý rudý a svraštělý, a přitom je to to nejkrásnější miminko na světě. Klidně spí.

Stará jména si nepamatovali a nová neměli.
Nejdřív je oslovovali „hej, ty!“. Žádný problém.
Jenže když bylo Hejtěch víc, začala být potřeba je rozlišovat.
Zrzek ke jménu přišel snadno. Vran taky. To ta barva vlasů...
Nebo pojmenování podle zvířat. Světlovlasý Racek, prokvetlý Jezevec, nazrzlá Liška...
Ale co s tou novou?
Skupinka debatovala, ta nová seděla v koutě a se zájmem poslouchala. Jméno určí její budoucnost.
Pootevřely se dveře a do místnosti vklouzla krčmářova dcerka, která za nimi poslouchala.
„Já jsem Kačenka!“ oznámila důležitě.
Debatující se zarazili.
Že by Kachnička?
O pár minut a vybílenou hospodu později vzali tenhle návrh zpět.

V kanceláři panovala nálada pod psa. A i ten příslovečný pes by možná vyhledal jinou místnost než tu, ve které zkroušeně seděli členové týmu Top Gear.
„Já bych do toho praštil,“ řekl Richard a udeřil do stolu. „Zrovna když už jsem si zvyknul, že jste takovej povedenej páreček.“
„To mi povídej,“ přidal se James. „Už jsem toho Orangutana začínal mít fakt rád.“
„A mně přestávalo vadit, že v jednom kuse umírám,“ posteskl si Jeremy.
„Ale no tak, kluci, hlavu vzhůru!“ zvolal povzbudivým tónem Andy a nabídl jim Skittles. „Duben sice skončil, ale třeba o vás letos ještě někdo něco napíše.“

Ta myšlenka lákala celé generace před nimi, až se oni konečně rozhodli to zkusit. Potřebovali vhodnou, a hlavně dostatečně přesnou váhu, což se zpočátku zdálo snazší, než když ji skutečně sháněli, ale nakonec sehnali. Potřebovali vhodné objekty. U těch si ani nemysleli, že bude snadné je sehnat. Vynaložili ovšem své síly a postupně se jim objektů dostávalo.
Vážili, důsledně zapisovali. Sčítali, odčítali, porovnávali. Škrtali, sepisovali zase znovu. Odhadovali, ověřovali.
Čísla ale vycházela pokaždé jinak, žádný výsledek se nezdál dostatečně správný.
Pak jim došlo, co dělají špatně.
Nemohli zvážit lidskou duši, když nevěděli, kolik přesně váží problémy a trápení jednotlivých lidí!