DMD 2013

"Musí to vážit přesně 123,865 kilogramů a sestávat se z 250 stejně velikých kousků."
Tak nějak působí zadání práce, kterou vám nejde psát, nechcete ji psát a postupně koukáte, jak ručičky na hodinách užírají čas a vy si užíráte nehty na rukou. Být či nebýt, filozofické otázky kladené při procházení písniček, které jste už milion let neslyšeli a ubíjí vás všechno, na co se podíváte.
Ukládáte na místa, kde se pak všechno ztratí. Časoprostor pohltí vše, co zůstane na místě příliš dlouho.
Zváženo a sečteno?
Ale ne, příloha je příliš těžká. 2 MB jako ty dvě vteřiny do konce termínu...

Jeden měsíc o třiceti dnech.
Třicet čtyři článků o sto slovech. Tři tisíce čtyři sta slov o... mnoha písmenech, která občas nepotěšila.
Častý pozdní příchod domů. Zbývající čas obětovaný drabblení místo studiu na test na následující den.
Měsíc mnoha testů a těžkého zkoušení. Ne všechny vypadaly tak, jak se doufalo.
Vysvědčení obdrženo předposledního dne. Nepřekvapilo.
Poslední zvonění den následující. Vypadalo jinak očima primánků a jinak očima oktávánů.
Zbytek dne stráven vzpomínkami na minulost.
Sečteno a podtrženo - Dobrá práce. Pochvalme se, maturanti. Nikdo jiný to za nás neudělá. Že ne vše šlo podle plánů? Ono to nakonec bude mít jinou váhu.

"Tak jo, bylo to třicet dní, což znamená třicet normálních témat. Plus nějaké bonusy - těch bylo, když nepočítáme ty víkendové, všeho všudy čtyři. Ták, teď to ještě hezky zapsat do tabulky a spočítat. Takže tady, zváženo, sečteno, podtrženo. Ta mrcha měla celkově třicet čtyři příležitostí napsat o nás drabble, a ona je nevyužila! Napsala jich s námi pouze sedmnáct. Chápeš to, Miku?! Ona měla třicet čtyři možností o nás psát a ona toho využila pouze sedmnáckrát!"
"Uklidni se, Erwin. Vždyť to není až zas tak hrozné. Měli bychom být rádi, že si na nás vůbec vzpoměla..."
A jo, dojde autorce.

Marie Stella propadá jednomu ze svých periodických záchvatů deprese a předvádí vrcholnou scénu - svou vlastní smrt. Hodlá tím potěšit všechny přítomné, zejména Kouzelníka s vysokým kloboukem.
Kouzelník vytahuje ze svého klobouku jednu růži za druhou, všechny umně seskládané z krajkových kapesníčků. Než je rozhodí do publika, pečlivě je přede všemi spočítá. Na konci představení neváhá osobně procházet řadami a své růže si zase sbírá. Když zjistí, že jich několik chybí, navrhuje prošacování diváků a diví se, že se jim ten návrh nelíbí. Je přece tak logický!
Tiché dobré víly nenápadně roznášejí šampaňské, úsměvy a pohlazení, aby hosté odešli dobře naladěni.

Její kročeje nebylo slyšet. Chodidly, vězněnými celou dlouhou zimu a ještě neuvyklými na svobodu, cítila každou nerovnost cesty, místa vyhřátá sluncem i chlad stinných koutů. Později v létě, až bude zvyklejší, její chůze se zrychlí a smysly zbystří, nohy budou umět rychle zareagovat tak, aby se nezranily. Zatím však kráčela pomalu -lehce nakročit a pak teprve přenést váhu. Měla ráda ten čas křehké citlivosti. Usedla u potoka a ulevovala chladnou vodou drobným zraněním. Myslela na všechny své milé, kterým obnažila nitro a pocítila je tak, jako dnes cítila krajinu. Zváženo, sečteno, věděla, že stojí za to příště se zas zout.

Ještě dlouho po tvém odchodu přemýšlím nad vším, co se odehrálo.
Pryč dokáži odejít teprve po setmění a to s jedinou naléhavou otázkou v mysli.
Stálo mi to za to?
***
Gallifrey dávno shořela v ohni, ale Doktor ji přesto stále vidí, kdykoliv zavře oči.
Tak utíká co nejrychleji. A snaží se neuvažovat nad tím, jestli by podruhé (kdyby měl tu možnost) udělal totéž.
***
Říká se, že domov je tam, kde leží vaše srdce.
"Jaké srdce?" zašeptáš hořce.
Hřeje tě snad jen vědomí, že nejsi ztracená sama.
(Možná když si budeš opakovat, že jsi se zachovala správně, začneš tomu sama věřit.)

Podrážky se bořily do vrstvy prachu. Byl to uzavřený prostor, už proto, jak se v něm choval zvuk. Ale stěny i strop se schovávaly v nedohlednu. Stísňující.
“Haló?”
Odpověď žádná.
Tam! Silueta!
Doběhl k ní. Zvedla hlavu, zastrčila si pár neposedných vlasů zpátky pod šátek, vyždímala hadr, opřela se o smeták a tázavě se na něj podívala.
“Já... jsem mrtvý. Já to vím. Teď by tu měl být někde bůh, ďábel, nebo kdokoli, kde sečte a zváží můj život. Já...” klesl před ní na kolena a trhaně se rozplakal.
Soucitně potřásla hlavou, opatrně ho obešla a pokračovala v umývání podlahy.

„Deset porcí lazaní, tři zmražené koláče, masové kuličky, čtyři velké pizzy s extra feferonkami, hořčice, kečup, majonéza, dvoje rybičky v oleji, okurky, sýr, máslo, margarín, salám, šunka vcelku, vajíčka, marmelády, džem, tři kompoty, mrkev a brokolice – při tom jsem trpěl -, sušenky, slaný popcorn, křupky, slaninový popcorn, sklenice Nutelly, čaj, mléko, cukr, sůl a piksla s kafem. To je rekord, Odie! Dokázal jsem s konečnou platností olízat nebo ochlupatit všechno poživatelné bez toho, abych něco snědl. A nejlepší na tom je, že až se to Jon dozví -“
„Garfieldeeeee! Cos to udělal s kuchyní?!“
„ - nechá mi všechno to jídlo úplně bez řečí.“

To takhle jednou Trautenberk vyhnal Hajného do lesa, aby zastřelil divočáka. Kuba s hajným táhnou kance a Trautenberk jim nadává, když vtom se zablýskne a před nimi stojí Krakonoš.
„Tak ty mi Trautenberku budeš zabíjet kance?!“
„Sousede drahý,“ rozklepal se Trautenberk, „toho jsme koupili na jarmarku.“
„Lžeš a navíc kradeš! Za trest si ho odneseš domů sám.“
„Ale sám ho neunesu!“
„Ten tvůj břich váží nejmíň metrák, takže půlmetrákového kance uneseš. A hajnej, Kuba a Anče dostanou každý čtvrt zabíjačky!“
Tak se Trautenberk trmácel s kancem sám a ještě na něj moc masa nezbylo. Inu, lakomý více tratí než ulakotí.

Hodiny odbíjí poledne, píši Ti, má milá, naposled.
Schovej se pod dekou. Potěš se růží.
Už nezavržou panty, křuply vykopnuté dveře staré školy.
Roztál strach, kováři zkrášlili zubaté meče.
Po Invazi Fofrem Klonovaných Alfasavců jsme vztyčili hlavy.
Statistika nám nedává šanci.
Stejně zakřičíme chorál do větru.
Nebojíme se přesily.
Krásná dosud neznámá odvaha.
Jen zámečníkův nesmrtelný strýček zůstal na rodné hroudě.
Jejich město za naše. Pobijeme ty zmije!
Nápad za milion tržnejch ran.
Zabít nás jim bude málo. Sednou ke strojům.
Zavržou vozíky na vedlejší koleji.
Na tváři zůstanou otisky klepet.
Zváženo, sečteno.
Ještě nejsme mrtví!
Večer padneme v hlubinách.