Tma 1 - Nález

Netopýři rezaví létají na dlouhé tratě a výborně se orientují v krajině. Veřejnou magickou síť nemá cenu používat. Nejbližší uzel bude kilometry od jeskyně. Karel napustí do vany vodu, vytvoří portál, posadí si Agentku na hřbet ruky a nechá ji, aby vedla jeho ruku.
Stradonická štola.
Portál je vysadí u potoka. Karel se nechá vést Agentkou, překročí z pantů vyraženou mříž s nápisem ZÁKAZ VSTUPU, rozsvítí světelnou sféru, v myšlenkách se omluví Agentce, opatrně kráčí po nerovné kamenné podlaze štoly a najde to po pár krocích
Trup a končetiny jsou složené na úhledné hromadě. Hlava hledí k východu ze štoly.

„No nazdar,“ ohodnotí celou scenérii vyšetřovatel oddělení vražd Vratislav Skála.
Na výjezdovce se sešlo pět strážníků a čtyři vyšetřovatelé, kteří mají dnes v noci pohotovost. Když bylo tělo prohlédnuto, zadokumentováno a odvezeno portálem na Vyšehrad, našel jeden strážník na konci štoly vyděšenou netopýří kolonii a hromádku lidských kostí. Hromádky se ujali fotografka a laborant a kolonie strážník Kousavý, který má platné očkování a školení na odchyt netopýrů. Karel nechal pro jistotu prohledat celý místní systém důlních štol.
„Čtyři?“ zopakuje Stranislav Špaček z démonologie, hvízdne a potáhne z cigarety.
„Všechny naaranžované,“ řekne Karel.
Dokonale vybělené. Jako od slunce. Lebka na vrcholu hromádky obrácená ke vchodu do školy.
Mříž s nápisem ZÁKAZ vstupu odlevituje stranou. Jeden strážník ji použije k upevnění policejní pásky. Ze štoly vyjde strážník Kousavý s plnou krabicí. Zamíří k paní čekající u policejní pásky. Karel típne cigaretu a připojí se k němu. Agentka vyleze zpod šátku, přeběhne Karlovi po ruce a zmizí v chumlu netopýřích matek a mláďat.
Paní ze záchranné stanice věnuje pásce pochybovačný pohled a koutky úst jí zacukají. „Jste si jistí, že to ty netopýry zadrží?“ zeptá se.
Kousavý nadzvedne pásku, aby pod ní mohl podejít. „Ta páska tady není kvůli nim,“ odpoví.
„Co se stalo?“
„Našli jsme mrtvolu,“ řekne Karel. „Patrně bezdomovec. Už tady ležel hodně dlouho.“

Karel si připraví silnou kávu a vyhlédne z kuchyňky, protože má dojem, že slyší klapnout dveře výtahu. Oddělení vražd má tři stálé vyšetřovatele. Vratislav Skála přijel už na místo činu a po návratu z výjezdu si vzal k sobě dva strážníky a společně prochází pohřešované osoby. Jeremiáš Ditrich je zdatný mág a rozumí si se skalami. Jakmile strčil nohu na oddělení, Karel ho poslal do Stradonic. Každou chvíli by měla dorazit Helga Millerová a prohlédnout těla.
Dveře klapky o patro níž.
Karel vezme šálek s kávou, vyjde ven na balkon a zapálí si cigaretu. Je vzhůru už pět hodin a přestává mu to myslet. Přemýšlí, že se na těla půjde podívat sám, dotkne se bílých kostí a pokusí se odečíst zbytky posledních vzpomínek. Ne dřív, než je uvidí některý démonolog. Špaček hned na místě prohlásil, že o kostlivci s lampou v životě neslyšel a nikde nevidí žádné podezřelé magické stopy, ale jeho šéf by si určitě poradil.
Konec pauzy.
Karel nakoukne do kanceláře mladších vyšetřovatelů. Vratislav zrovna čistí kolečko od kávy z otevřeného spisu.
„Našel jsi něco zajímavé?“
„Znáš to,“ odtuší Vratislav.
Na vyšehradském zvláštním oddělení končí všechny podezřelé případy, které styčné osoby stáhly z policejních oddělení po celých Čechách. Nad nezvěstnými často visí otazník. Příliš nejasností. Možná je v tom magie. Možná vůbec není. Ročně se pohřešují tisíce lidí. Většina se najde do osmačtyřiceti hodin. Útěky z domova, dezorientace v terénu, náhlá úmrtí mimo domov, sebevraždy. Desítky pohřešování ročně doputují na Vyšehrad. Některé zůstanou neobjasněné. Zmizení čarodějů bývají oznámena přímo na Vyšehrad. Statistika je podobná. Většinu vyřeší strážníci do dvou dnů. Některá čekají na objasnění roky. Některá se nedočkají.
„Omezil bych to na okres Louny a okolí,“ dodá Vratislav. „Do štoly se oficiálně nesmí. Prý to od příštího roku bude chráněná oblast kvůli zimujícím netopejrům. Pochybuji, že by tam někdo cizí vážil cestu a doufal, že se dostane dovnitř.“
„Zimujícím?“ zarazí se strážník u vedlejšího stolu.
„Když je vedro, schovávají se tam i v létě,“ odpoví Karel. „Co ten kostlivec?“
„Vypadá na místní strašidlo. Kousavý loni něco zaslechl na Starém Městě.“
Strašidelné místo známé až na Starém Městě?
„Projdi všechny pohřešované, co tady máme,“ řekne Karel.

Erik Kaminski má neuvěřitelný talent zmačkat na sobě jakékoliv oblečení do pět minut a budit dojem, že si něco oblékl naruby. Helga Millerová si mimoděk všimne, že mu chybí knoflík na manžetě rukávu. Pohlédne do zrcadla, přihladí si vlasy a když výtah zastaví v suterénu, počká, až Erik otevře dveře.
Mrtvola je roztrhaná na kusy. Zatím žádné posmrtné skvrny. Z ostatních tří zbyly jen kosti. Barva ani stav neodpovídá dlouhému ležení ve štole. Kosti jsou polámané. Jedna lebka má rozdrcenou čelist.
„Kostlivec s lampu,“ zamumlá Helga a potřese hlavou. „Co to může být?“
„Nemám tušení,“ odpoví Erik a začne prohlížet čerstvou mrtvolu. „Je tady mnoho magických stop, ale všechny vypadají lidsky. Rozhodně žádná nelidská entita.“
Helga otevře skříň. Pohlaví a výšku obětí pozná i bez kouzel. Věk a dobu uplynulou od smrti ne. Opatrně smíchá přísady do lektvaru, zatímco se Erik přesouvá od jedné kostry ke druhé.
„Pořád totéž,“ řekne na její tázavý pohled. „Vzpomněl jsem si…“ zarazí se a podívá někam skrz zeď.
„Na co?“
„Na hlídače štoly nad Studeným Zejfem,“ řekne Erik. „Místní povídačka. Strašily se jím děti, aby v noci nechodily do lesa.“

„Bylo to někdy loni v srpnu. Dal jsem si jedno U Tří sester a náhodou zaslechl, o čem si povídají dva muži u vedlejšího stolu. Prý v lesích u stradonické štoly nějaký chlapík viděl kostlivce s lampou. Pustil se za ním a hnal ho lesem. Pak potkal divokou bachyni. První, co chlapíka napadlo, bylo vylézt na strom. Ta bachyně vzala taky nohy na ramena, ale kostlivec v tu ránu zůstal stát a civět na zem. Chlapík slezl dolů, ale v tu ránu se na něj kostlivec vrhl, takže zase vylezl zpátky. Seděl na tom stromě až do ranního kuropění. Jakmile vysvitlo slunce, kostlivec zmizel. Mně ta historka zaujala, i když jsem měl už po službě. Zeptal jsem se, kdo to byl a kde bych ho našel. Ty dva to dost zaskočilo. Dotyčného neznal ani jeden z nich, měli to z druhé ruky. Ráno jsem to radši dal do zápisu, co kdyby.“