Stříbrnou skálu pomalu zasypával sníh, ale v síni bylo teplo a útulno. Oheň pomalu stravoval buková polena a do praskotu a šumotu zazníval tichý hlas paní Magdaleny, prozpěvující si písničku.
Do jejího zpěvu vpadly dva mladé hlasy Johanky a Anežky.
"Je nám líto, máti, nemáme."
"Co se dá dělat," řekla paní Magdalena a trochu vyčítavě pohlédla na manžela.
Ten se pokusil ztratit v křesle.
"Jakmile ta vánice povolí, dojdu si pro kus jasanu a kolovrátek spravím," zabručel.
"I vy musíte uznat, že tohle není ono."
Vskutku, vrčení dvou kolovrátků něco chybělo. Vřeteno, dovezené zdaleka a ze vzácného dřeva, kolovrat nenahradí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
nemusí mu to snad každýho půl
Aries
nemusí mu to snad každýho půl roku připomínat, když slíbil, že to udělá ;)
Ne, to ne. Tedy aspoň doufám.
Borch
Ne, to ne. Tedy aspoň doufám... ale ne, myslím, že kapitán, co slíbí, to dodrží. Ostatně možná se, dřív, než vánice skončí, vydá do dřevníku, nadávaje na sníh, zimu, mráz a svoji ztuhlou nohu (koleno prostřelené mohamedánským šípem při obléhání Rábu) a nějakou tu jasanovou, třešňovou či švestkovou větývku tam najde a vyřeže manželce náhradu za rozbitou součástku kolovrátku.