Na větvi

Když se starý rybník obleče do tmy a v koruně dubu sova zahouká svoje: "Bojte se mě, bojte se!", většina ledňáčků poklidně spí ve svých hnízdních norách. Jen Ledňáček občas nespí, někdy bolestí, jindy z přebytku neklidných myšlenek. Právě v těch chvílích šplhá za sovou.
Zprvu se čepýřila: "To jsou mi způsoby, to když já byla ptáče, nikdo mi v čase spánku nedovoloval toulat se." Ledňáček však zazpíval o tom, jak ještě nebyl na světě, když ona byla malým kuřetem. Sova se zastyděla. Vždyť dub, na kterém houká, tu byl dávno před ní a ještě dlouho po ní tu zůstane.