Nahoře

Každý se na tu chvíli těší, každý si představuje, jaké to bude vidět úplně poprvé věci, které dosud znal jen z bájí a pověstí, protože už dávno nežije nikdo, kdo by pamatoval žár slunce na tváři, vítr ve vlasech nebo třeba déšť.
Ale ne každý výstup na povrch zvládne. Hlava se točí, mysl marně hledá záchytný bod – obzor je bez konce, prostor je otevřený, dálky jsou nedozírné.
Někdo pláče. Někdo zvrací. A někdo prchá zpátky do důvěrně známého objetí Metra jako se dítě utíká pod ochranu matky.
Carterovi a Rece pomáhá držet se za ruce, sepjaté dlaně jsou kotvou jistoty.