Stejně vidím jen tebe

Už dlouho se jí před vystoupením trémou neklepala kolena. Nahradilo ji šimravé příjemné očekávání.
Za mohutného potlesku vstoupila na pódium, v rukou ukulele, a postavila se před mikrofon.
Nejraději zpívala se zařenýma očima. Ale v těch vzácných chvílích, kdy je otevřela, hledala mezi nadšenými výkřiky a rozzářenými výrazy jeden konkrétní pár očí. Ten, který ji doprovázel od začátku. Při večerech v klubech, kdy publikum čítalo tři lidi. Povzbuzoval ji ve chvílích, kdy s hudbou chtěla skončit. Ty oči jí vždycky věřily.
S posledním tónem je konečně našla.
Usmála se a začala hrát píseň, kterou složila jen a jen pro ni.