Žena po koupeli

Nemohl jsem se dočkat, až přijde. Konečně její nahota probleskla šerem. Rozsvítil jsem na její krásu. Můj obdiv spoutala svým studem.
Navrhl jsem, že ji namaluju v Evině rouše.

Nechtěla o tom nic slyšet.
Doprošoval jsem se polibky.
Jako projev nesouhlasu, se ke mně obrátila zády.

"Otoč se, prosím," žadonil jsem a vnímal jemnou vůni čistoty.
Jen nepatrně pootočila hlavu: "Můžeš mě malovat zezadu."
Pak už jen odevzdaně mlčela.

Vlastně jsem rád, že je neoblomná, že je cudná, že i myšlenky má čisté, jako prostěradlo, na kterém sedí a krásné jako jeho lem.
Jsem šťastný, že patří celá jen mně.