Bim, bam, bim, bam, bim, bam

„Držte mě! Pomoc! Chtějí mě odvléct!“
Maxmilián sebou škube v řemenech, napjatých k prasknutí. Už mnoho dní ho stravuje horkost a šílenství. Je z něj páchnoucí kostra.
Moje žena ho pořád krmí nějakými lektvary, vaří byliny a masti, ale není to nic platné. Kdoví, jestli mu tím neškodí. Pranic se mi to nelíbí.
A už nese další odvar.
„Tohle je silné,“ říká mi tiše. „Semena černého máku. Uspí ho to. Nebude tak křičet.“
Dává mu pít. Polovinu toho vyprskne.
„Je-Jene,“ zachraptí najednou.
Skloním se nad ním.
„Bratře! Poznáváš mě?
„Drž – drž mě.“
A pak se
pomalu
uklidní
a
zavře
oči
.
.
.