Na vlnách touhy

Začne to už s jarními větříky, zvlášt když se přidá teplý jarní déšť plný života a vůní, po němž se všechno zelená a bují, každý strom, každá křovina v jiném odstínu, rozpuknou bělostné trnky a třešně. Všechno to promlouvá a probouzí zvláštní touhy.
Ale když se přimísí vůně šeříku, vábení zesílí. Pak je potřeba mě držet, co nejpevněji mě připoutat k zemi, protože stačí málo. Jednou se to stejně stane. Porozumím a poslechnu, prostě se vznesu na vlnách vánku, nebo vstoupím na neviditelnou stezku vinoucí se v našem těsném sousedství, jenom zatím nedostupnou, vedoucí někam do jiných sfér, snad domů.