Na hladině jezera se pohupoval koš. Pevný, utěsněný koš s víkem. Plul si jakoby nic, až ho vlny zanesly do úzké, nenápadné zátoky.
Tam se na něj překvapeně upřely dva páry obrovských očí.
„Co to je?“ ptala se jedna příšera.
„Nevím. Zkus do toho šťouchnout!“
Na šťouchnutí koš nereagoval, na drcnutí taky ne, příšery tedy pomalu odklápěly víko.
V koši se vrtělo jakési holé stvoření.
„Nekousne mě to?“
„Nemá to zuby. Přihoď to do hrnce, to sníme.“
Bojácnější příšera však naklonila hlavu a řekla: „Jídla máme dost, tohle sežrat nemusíme. Já si to nechám.“
A tak měl Nathaniel opět maminku.
Za všechno může povídka Can't Stand Me Now, respektive tahle její pasáž:
“Buttons told us a story about his mum tying him and his little sister together when they’d fight, til they made up.”
“Oh, and we take advice on interpersonal relations from whatever ocean-dwelling cryptid raised Buttons now, do we?”
(Je tam sice slovo oceán, ale copak jsem měla s tím jeho šíleným přízvukem jinou možnost?)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Ježiš :D :D :D
Gwendolína
Ježiš :D :D :D
Je to roztomilý
Aries
Je to roztomilý
Cute :)
Wolviecat
Cute :)
:D lmao
Tenny
:D lmao