Modré jako nebe

Byla na mostě a dívala se dolů na líně se vinoucí řeku tam dolu.

Myšlenky jedna za druhou se míhaly jako zběsilé. A najednou… Cítila se klidná a vyrovnaná jako ta vodní stuha pod ní. Veškeré trápení a soužení, které ji vyhnalo až sem, se vytratilo.

Zhluboka se nadechla. Studený, vlhký vánek jí zčeřil vlasy a štípl do tváří.

Zahleděla se na zapadající slunce. Už je čas jít. Nesmí zmeškat ten poslední vlak. Konečně opět uvidí její milované děti!

Ach, ten širý, krásný obzor! Vstřebávala každou barvu – nikdy nebyly krásnější. A to zrcadlení řeky v dálce!

A most zel prázdnotou.