Jako kamení dopadala na její hlavu, skloněnou zármutkem, zdánlivě tvrdá slova dopisu nejvášnivějšího z apoštolů.
Právě ztratila zázemí, jistotu přítomnosti, naději budoucnosti.
Doufala, věřila, že její spoluvěřící jí budou oporou a pomocí.
Místo toho se dozvěděla, že není dost stará na to, aby se nemohla znova vdát a mít děti. Není nemohoucí, aby nesloužila druhým. Církev se přece musí zaměřit na potřebnější, žádné zdroje nejsou nekonečné.
Chtěla odejít, ale v tu chvíli ji za ruku chytila jedna z diakonek.
"Posaď se, pojez, je tu dost pro všechny."
Po jejím boku se naučila spravovat oblečení, sloužit u stolů, a navštěvovat nemocné.
Tohle nevyšlo jak mělo, ale dneska to líp nedám. Snad je to k pochopení, aspoň trochu.
Pěkné. Zaznamenala jsem
Aplír
Pěkné. Zaznamenala jsem trochu odlišný styl u tohoto fandomu. Moc se mi líbí první věta. Nemusíš mít obavy. Téma je jasné.
Děkuji <3
Owlicious
Děkuji <3
Myslím, že se mi za poslední roky změnil způsob nahlížení na text a jeho výklad.
Nepřestává me fascinovat, k čemu se člověk občas dobere, když hrábne trochu hlouběji (nebo naopak, se vzdálí natolik, že uvidí propojení mezi zdánlivě nesouvisejícími místy)